z cyklu deniky Lukáš Horký: subjektivní krajina

Letenská euforie

David prochází očistou. Jeho hladovění s javorovým sirupem se přelomilo do druhé půlky očividně bez následků. Sedíme v černých polích ve vyhlášené hospodě a já provokuju večeří. Za necelou hodinu nás čeká rozhovor a místo taktické porady do sebe láduju kuřecí salát. Hezký úsměv směrem k baru a mizíme. Času moc nezbývá. Bez dvou měsíců to bude osm let. Tehdy ve čtyřech a v lehkém tempu pseudofunku jsme dobývali radiový éter. Šplháme kolem Topazu, kličkujeme jednosměrkama a bloudíme stejně jako tenkrát. Vezeme to, co jsme před léty slíbili.
(vydáno: 23. ledna 2012, 14:29)

Končí to stejně, jak před rokem začalo

Návraty jsou vždycky fajn. Jako domácí papuče, i když jsou prošlapaný a děravý skrz na skrz. Rád do nich lezeš. Rád lezu do stejný řeky. Sníh už nepadá, spíš se rychle vsakuje a postupně mizí, až se kolem Olomouce ztrácí úplně. Rád recykluju. Zvláštní schizofrenie. Je prosinec a za okny začíná jaro. Brno rovně, Hradec Králové doprava. Chvíli váhám, jestli nezatočit volantem. Strhnout kolem času a změnit směr. Před rokem jsem zatočil. Ale to byla větší zima a vánoční večírek duněl Smetanovými sady v Jeseníku.
(vydáno: 27. prosince 2011, 22:21)

Ze Znojma rovnou do Hradiště

Další zapomenutý fotoreport. Za tenhle zásek může podzimní frkot. Pořád je co dělat a na některý věci prostě není čas. Katalog z Hradiště leží zahrabaný na stole pod hromadou papírů. Asi bych ho měl otevřít. Někdy brzo. Slibuju… Filmovka dávno přesáhla své regionální hranice. Avšak stále udržuje „domácké prostředí“, plné baťůžkářů. Doprovodná hudební sekce si žije svým životem. Priessnitz nedoprovázeli žádný film v dopoledním bloku. Priessnitz si přivezli film svůj v projekcích – Aloise Nebela.
(vydáno: 12. prosince 2011, 12:37)

Oči z hvězd a tělo z hlíny

Jsem zalezlej u počítače a poslouchám Romana Dragouna. Přijede na Vánoční besídku do frýdeckého Arnošta. Dorazí sám. Kapela čeká v ostravském Parníku. Na stárnutí je hezký, že se ti mění pochody v hlavě. Co bys ve dvaceti odbouchnul při prvním poslechu, to pak v pětatřiceti sestřelí tebe. Říká se tomu vývoj, zrání nebo kdoví co ještě. Můžeš bejt tvrdej, ostrej nebo třeba tajemnej… ale uvnitř… účty budeš skládat jednou sám sobě.
(vydáno: 8. prosince 2011, 13:36)

Sněžit ještě nebude, oči mám pořád modré

Ne že bych Tatabojs neposlouchal. Spíš jsme se míjeli. Kamarádský vztah na dálku, co nikdy závratně nevzplane, ale tím pádem zase nikdy neshoří. Je to jako s holkou, co můžeš mít rád celý život jen tak. Registruju je dlouho. Vzpomínám na první koncertní setkání, i když si z toho večera pamatuju jenom skákajícího basáka na pódiu a pár útržků z mejdanu v jiném v klubu, který snad někdo udělal ze svého obýváku.
(vydáno: 23. listopadu 2011, 17:07)

Záznamy z deníku

Když zavírám oči a sním si svůj sen, uvnitř se to uklidní. Hlava míří často moc vysoko, pevná půda se pod nohama ztrácí. Pak musíš něco udělat, aby rozum zůstal rozumný. Vyjádřit se, dostat ze sebe to, co tě dráždí a posouvá někam dál. Nemusí jít vždy o tak osobní zpovědi, protože se občas mihneš na zajímavém místě a vidíš zajímavý věci, co stojí za pár slov.