lukashorky
Menu

6/3/2020

Severní Morava je tvrdý a těžký kraj, velmi fotogenický, říká fotograf z Beskyd

Frýdecko-místecký fotograf Lukáš Horký svými snímky zachycuje neúprosnost času a proměn. Aktuálně vystavuje v muzeu Beskyd, za sebou má však škálu různorodých zajímavých projektů…

  --- 

Přepis rozhovoru s Gabrielou Stašovou pro Denik.cz.

Ačkoli se vás na to ptali určitě už mnozí, tak je třeba zeptat se znovu: Jak jste se dostal k focení a co vás přivedlo k profesi fotografa?

Během studií na brněnské informatice jsem našel ve skříni starý fotoaparát po dědovi. Mé první negativy vznikly tedy až po dvacítce, do té doby jsem byl fotografováním nepolíben. Poté se vše zlomilo. Z informatiky se stal koníček a naopak z focení zaměstnání. Svůj první negativ mám dodnes schovaný včetně popisu technických detailů ke každému snímku.

Vaše aktuální výstava Příběh krajiny je netypická tím, že nevystavujete vyumělkované fotky zachycené klasickým fotoaparátem. Představujete koncept, kdy fotografie z mobilu, které postupně vznikaly během vašich toulek krajinou, doplňujete krátkými deníkovými záznamy. Jak vznikl nápad této výstavy?

Projekt se v mé hlavě zrodil někdy v roce 2017 v Jeseníkách. Jeho prapůvod sahá ale daleko do minulosti. Na Institutu tvůrčí fotografie, během přednášek krajinářské fotografie, nám pedagog Jan Pohribný často vštěpoval, že není nutné v krajině za každou cenu pořídit fotografii. Je důležité v krajině být. Od té doby se snažím přírodu především vnímat. Netahám s sebou těžký foťák. Mám jen svůj mobil a myšlenky, které mě v tu chvíli napadají. Takže fotka na mobil a krátký text. Nic víc. Dělal jsem to vlastně hlavně kvůli sobě takový obrazový deník. Snímky jsem začal publikovat na facebooku a Instagramu, kde postupně získávaly u mých fanoušků velkou oblibu. Výstava měla premiéru vloni na jaře v Olomouci a v pozměněné podobě se představila později v Ostravě, a teď doputovala do mého domovského Frýdku-Místku.

Myslíte si, že fotka z mobilu může být stejně hodnotná jako fotka, která byla pořízena profi fotoaparátem?

Určitě. Je to věčná otázka dvou věcí formy a obsahu. Forma je to, jakým způsobem zpracujete obsah. Forma může být fotografie, obraz nebo třeba text. Důležitější je však obsah. Je skoro jedno, jakým způsobem obsah zpracujete. Stěžejní je nápad, myšlenka. Způsob zpracování je až sekundární. Je
třeba jen vybrat vhodný spojující a komunikační kanál, aby bylo dílo srozumitelné. I na malý mobilní telefon můžeme zaznamenat velké věci.

Máte za sebou nějaký další projekt, který byste označil tematicky za důležitý nebo autentický?

Můj první soubor se týkal problematiky mentální anorexie a bulimie. Ve spolupráci s centrem Anabell a zdravotním ústavem se sídlem v Brně, jsem v roce 2006 v rámci osvětového týdne pro mentální anorexii a bulimii pořídil sérii snímků, které měly vystihnout problematiku těchto onemocnění. Začal jsem fotografovat v ateliéru torza těl, jako symbol pokřiveného ideálu krásy. Později jsem se přesunul do nemocnice, kde jsem dokumentoval holky v metabolickém rozvratu na hranici života a smrti. Vznikl tak syrový a temný záznam, na svou dobu docela šokující. Fotografie dodnes putují po školách jako osvětový i výukový materiál, za což jsem moc rád.

Od roku 2008 fotím také černobílý projekt Moje město, který je věnován Frýdku-Místku. Je to subjektivní dokument o tom, jak se mění město, ve kterém žiji, ale ve kterém jsem se nenarodil. Své kořeny mám na Vysočině a v Jeseníkách, odkud pocházejí rodiče a do Frýdku-Místku se přistěhovali po vysoké škole za prací. Focení tohoto cyklu je vlastně taková terapie a pomocník při jejich marném hledání ve městě, ve kterém jsem prožil skoro celý život.

Fotografie je aktuálně velmi rozšířeným koníčkem, za což mohou i rozvinuté technologie a dostupnost techniky všem. Co byste doporučil těm, kteří to s focením myslí opravdu vážně?

Spousta lidí řeší v dnešní době techniku, ale mnohem důležitější je téma. Už jsem to tady zmiňoval. Člověk si musí najít vhodné téma a správnou formu realizace. Nejlepší je zvolit si něco blízkého kolem sebe, něco, co dobře znám a k čemu mám vztah. Ty zásadní věci se většinou dějí v našem bezprostředním okolí.

A myslíte si, že v době, kdy je dostupnost fotografické techniky tak velká, může ještě mezi fotografy vzniknout něco nového, čím se daný člověk prosadí, zaujme a případně uživí?

Francouzský malíř Paul Delaroche prý po vynálezu fotografie zvolal: „Ode dneška je malířství mrtvé!“ Což se samozřejmě nestalo. Jen fotografie nahradila řemeslnou činnost malířů, když na zakázku malovali podobizny. Začali hledat nové formy a vznikla moderna.

V dnešní době už nepotřebujete klasického fotografa. Kvalitní snímek si pořídíte docela snadno sama. Dřív bylo nutné znát řemeslo, dnes skoro všechno zvládne technika. Člověk, který se chce živit fotkou to má docela těžké. Musí si hlavně najít svoji cestu, být osobitý a originální. Musí trochu rozumět marketingu a mít celkově přesah do různých oborů. Kvalitní dílo si ale své diváky vždycky najde.

Studujete doktorát na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste v budoucnu na svou dráhu připravoval další mladé fotografy?

V minulosti jsem už učil. Přednášel jsem na Mendelově univerzitě v Brně a výuce jsem se rovněž věnoval na Univerzitě třetího věku. Ale jenom učit bych asi nechtěl. Ideální je najít vhodný kompromis mezi výukou a komerční prací. Svoboda je v tomto oboru moc důležitá.

Je Moravskoslezský kraj pro profesionála fotograficky zajímavý a inspirativní?

Fotograficky zajímavé může být každé místo. Severní Morava je tvrdý a těžký kraj, a tím pádem je velmi fotogenický. Stopy těžkého průmyslu v krajině mizí jen pozvolna, pohnutá minulost se odráží v charakteru lidí. To je pro dokumentárního fotografa ideální prostředí.

Kdybyste si měl právě v tomto kraji vybrat jedno téma, jež budete fotit, které by to bylo?

Fascinuje mě proměna krajin v důsledku hornictví. Pozůstatky těžby jsou znát i na Frýdecko-Místecku, ale mnohem více na Karvinsku. Fotografuji místa, kde stála stará Karviná, hledám fragmenty z doby, kdy se tam ještě žilo. Útlumem těžby se mění spousta věcí a já cítím, že by se tento přerod měl zaznamenat.

A kdybyste si měl vybrat jedno jediné téma, které byste měl fotit obecně, byly by jím krajiny, nebo naopak něco úplně jiného?

V současnosti mě baví dokument. Zajímá mě otázka času a pomíjivosti. Lákají mě ateliérové portréty, které stále odkládám, ale jednou na ně určitě přijde čas. Také stále častěji kombinuji video a fotku, jdu napříč médii. Pro folklorní soubory například vytvářím k živým vystoupením projekce. Snažím se věci posouvat novým směrem. To mě teď docela naplňuje.

Pokud máte fotit člověka, na co se u této fotky nejvíce zaměřujete na to, aby bylo skutečně poznat, jaký ten člověk je, nebo naopak spíše na technickou správnost?

Techniku v tomto případě vůbec neřeším. Spíš než fotograf, jsem víc psycholog. Snažím se člověka poznat, mluvit s ním, abych mohl jeho charakter zachytit. Lidi nikterak nestylizuji, snažím se využívat přirozeného prostředí a místa, která jsou pro portrétovaného blízká. Jsou však někdy zakázky, třeba plakáty, kdy je stylizace naopak nutná. Zajímá mě osobnost člověka. Jsem takový přemýšlející typ.

A jsou ti zachycení lidé obvykle spokojeni s výsledkem?

Většinou ano, protože často moji práci znají a obvykle vědí, co dělám. Svobodná tvorba je skvělá. Člověk není ničím svázaný, což se projevuje i v práci na zakázku. 

Máte mezi svými tisíci nafocených snímků nějaký, na který jste nejen pyšný, ale máte k němu srdcový vztah? Pokud ano, co se na něm odehrává?

Spíše než jeden snímek, mě zajímá celek soubor. Asi projekt o Frýdku-Místku, který teď pomalu uzavírám a připravuji knihu. Jde o spojení krajinářské fotky nebo třeba subjektivního dokumentu. Často jsem bloudil po Starých Hamrech v Beskydech a zaznamenával proměny přehrady Šance. Během let bylo zajímavé pozorovat, jak se přehrada mění v různých ročních obdobích. Když je hladina nízko, vylézají základy starých domů nebo se objeví most, normálně spící dva metry pod hladinou. Jsem také rád, že se mi podařilo zachytit život v posledních měsících fungování textilky Slezan. V mých projektech hraje důležitou roli čas. Když se dívám zpětně do svých starých fotek, překvapuje mě, jak moc je naše doba rychlá a kolik se toho změnilo. Zaznamenávám věci, které pomalu mizí.

3/3/2020

Nový rok v zámecké oboře

Záblesk večerního slunce, když škvírou v obloze pátráš v dalekých vesmírech. Na kopci za domem, kam bys kamenem dohodil, jsou důvěrná místa z tvého dětství. Mohutný strom a boží muka stráží křižovatku polních cest a často bývaly cílem tvých výletů. Chvíli postojíš a pak zmizíš směrem k zámecké oboře, ve které se kdysi proháněli daňci. Krásný zámek, Dubští a můj praděda, který v zahradě opravoval kašnu.

Zablácená stezka tě vede podél vyschlých kaluží, rozlezlých uprostřed spadaného podzimního listí. Tam ve skalní průrvě, kde se často sbírá ze země mlha, vyvěrá pramen křišťálově čisté vody. V pichlavém houští pod korunami mohutných stromů dnes začíná nový rok.

28/2/2020

Lukáš Horký v Muzeu Beskyd: objevte jeho Příběh krajiny

Výstavní prostory frýdeckého zámku nabízí unikátní výstavu fotografa Lukáše Horkého. Zvláštní je tím, ze je celá focená na mobilní telefon. „Vzniklo to tak, že jsem chodil do krajiny, nechtěl jsem s sebou tahat žádný foťák, a tak jsem si řekl, že abych alespoň věděl, že jsem v té krajině byl, si to zaznamenám na mobil. A vznikl z toho takový soubor, který jsem průběžně doplnil deníkovými záznamy.“

27. února 2020, 17:39, Frýdek-Místek , Marek Remeta

odkaz na celý článek

17/2/2020

Často míváš pocit, že tě na tvých toulkách cosi provází a oslovuje

Vystudoval informatiku na Masarykově univerzitě v Brně a Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, kde dále pokračuje v doktorském studiu. Buduje vizuální identitu Symfonického orchestru ve Frýdku-Místku a je autorem grafické podoby festivalu Sweetsen Fest. Před dvaceti lety spoluzakládal hudební skupinu Downbelow, ve svém volném čase hraje basketbal za tým BK Frýdek-Místek. Řeč je o Lukáši Horkém, jehož výstavu fotografií z mobilního telefonu nazvanou Příběh krajiny je možné až do 29. března navštívit v prostorách frýdeckého zámku.

Často míváš pocit, že tě na tvých toulkách cosi provází a oslovuje. Bloudíš světem, díváš se kolem sebe a to, co vidíš, zapisuješ jako do deníku. Rozhovor s Jiřím Sachrem pro Frýdecko-místecký Patriot. Foto: David Kopřiva.

 

Narodil ses v Boskovicích, rodiče pocházejí z Hanušovic a Lysic, jaký je tvůj vztah k Frýdku-Místku, do kterého jste se přistěhovali? Cítíš se zdejším patriotem? Narodil jsem se sice v Boskovicích, ale skoro celý život jsem prožil ve Frýdku-Místku, absolvoval jsem tady základní školu i gymnázium, ale prázdniny trávil buď v Lysicích poblíž Boskovic, nebo občas v Mohelnici, kde tehdy bydleli mí prarodiče. Často jsem také jezdil k nám na chalupu do Jeseníků. Dá se tedy říct, že jsem celý život doma tak trochu všude. Nicméně Frýdek-Místek mám spojený s dospíváním a formováním osobnosti, s čímž se tak trochu vyrovnávám ve své dlouhodobé fotografické eseji s názvem Moje město. Dokumentaci proměn města se věnuji kontinuálně od roku 2008. Zajímají mě změny, které začínají v rovině nových sociálních a společenských potřeb, pokračují ústupem tradičního průmyslu a pracovních příležitostí a končí proměnami či zánikem industriálních objektů či přeměnou příměstské krajiny. V tomto ohledu jsem patriot, i když své kořeny mám vlastně jinde, mezi kopci Jeseníků a Vysočiny, a práce na tomto souboru slouží jako terapie a pomocník při jejich marném hledání.


Hudebník, grafik, fotograf, ve které poloze se cítíš nejlépe? Jak se tyto činnosti prolínají? A jsou navzájem inspirativní? Zastávám názor, že nejdůležitější je myšlenka. Pokud máš nosné téma, pak si zvolíš jen vhodný interpretační kanál a je jedno, jestli je to fotka, plakát, nějaký text nebo písnička. Prostě co ti k tomu sedne víc. Je-li dobrý obsah, forma je až druhořadá. K tomu jsem se ale musel dopracovat. Začínající fotografové řeší většinou formu. Ti zkušenější jdou po obsahu a sdělení, což neplatí jen ve fotografii, ale v umění obecně. Toto jsem se snažil vštěpovat svým studentům, když jsem v Brně přednášel fotku a audiovizuální komunikaci. Ve své aktuální tvorbě všechny disciplíny často kombinuji dohromady. Na našem posledním albu Downbelow s názvem Decameron Locis (parafráze na Boccacciův Dekameron) se ke každé skladbě váže konkrétní místo, které jsem přetransformoval do textu. Tak se na desku dostal příběh jesenických čarodějnic, řeka Morávka, přehrada Šance nebo třeba textilní továrny Frýdku-Místku. Ke všem místům existují fotky a je to typický příklad toho, jak se hudba, text a fotografie propojují. Vzniklo intermediální dílo, které daleko přesáhlo primární médium.


Jakým způsobem ses dostal k fotografii a jaká témata upřednostňuješ? Máš své vzory mezi současnými fotografy? Moje cesta k fotografii je docela prozaická. Nikdy jsem nechodil do nějakého fotokroužku a do svých jedenadvaceti let jsem o foťák nezavadil. Zlom nastal, když jsem ve skříni po dědovi našel starou manuální kameru. Založil jsem film a začal experimentovat. Můj první negativ jsem nafotil v Brně, ještě za vysokoškolských studií na informatice. Co se týká vzorů, dřív byly, teď už ne. Snažím se jít svou cestou. Nicméně vliv Institutu tvůrčí fotografie, který jsem vystudoval po Masarykově univerzitě, je u mě znát. Institut je pro mě doslova osudovou školou, která mi strašně moc dala. Z mých pedagogů se později stali přátelé a kolegové, kteří mě teď více než svými fotkami inspirují svým životem. Naše společné debaty trvají často do časných ranních hodin a někdy vlastně nekončí vůbec. To je to, co mě pohání kupředu. Pokud bych měl ale vypíchnout nějaké jméno, tak se mi vybaví památná věta Jindry Štreita někdy v roce 2008: „Foť všechno kolem sebe. I motivy, které ti přijdou třeba banální. Postupem času nabudou na významu, uvidíš…“ Díky tomu jsem začal dělat dokumentární fotku. A taky trochu díky Jirkovi Hankeovi z Kladna, o kterém teď píši doktorskou práci. Jiří se nebál v roce 2006 vystavit můj první soubor o mentální anorexii a odstartoval tím moji fotografickou kariéru.

Nakolik svou tvorbu plánuješ, nebo vychází z prožitku náhodného okamžiku? Téma je většinou plánováno dopředu. Co s toho vznikne, není dílem náhody, ale cíleného směřování. Za vším stojí myšlenka. To, že se to někdy trošku zvrtne, je věc druhá. 


V cyklu fotografií „Příběh krajiny“ mi přijde, že upřednostňuješ Vysočinu, ale zejména oblast moravských Sudet v Jeseníkách. Je tomu tak? Na co se mohou těšit návštěvníci tvé současné výstavy v prostorách frýdeckého zámku? V tomto projektu neupřednostňuji žádná místa. Příběh krajiny jsem začal psát v Jeseníkách v březnu 2017. Myšlenka projektu se ale zrodila mnohem dříve, během studií na Institutu tvůrčí fotografie, když na přednáškách krajinářské fotografie nám pedagog Jan Pohribný často říkával: „Není důležité, jestli v krajině nějakou fotografii uděláš, mnohem důležitější je, že v ní jsi.“ Tahle věta se mi vryla do paměti už tehdy, ale docenil jsem ji vlastně až nedávno, když jsem při svých toulkách krajinou hledal samotu a klid v okolní přírodě. Žádný fotoaparát ani přesný plán, co vyfotíš nebo napíšeš. Žádné úpravy v počítači, jen to, co ti nabízí tvůj mobilní telefon, Instagram a Facebook – prostředky tvého sdělení. Výlet za poznáním sebe sama, odpočinek od těžkých dokumentárních souborů, na kterých dlouhodobě pracuješ. Každodenní starosti necháváš doma a krásu hledáš v obyčejných prožitcích, často kýčových, jak život sám někdy bývá. Stačí jen otevřená mysl a obyčejný mobil. Fotku pak publikuji na sociálních sítích, kde se svými fanoušky často v diskuzích docházíme k závěru, že je na světě docela krásně.


Vloni na podzim jste společně s Jaroslavem Kocincem představili první bod nového projektu „Zmizelé město“. O co jde a jak se bude projekt do budoucna rozrůstat? Idea projektu vznikla při mých fotografických výletech po Frýdku-Místku, když jsem bloudil ulicemi a prolézal různá zákoutí. Vždycky se sám sebe ptám: Jaká je historie tohoto místa? Co se tady událo nebo třeba komu objekt patřil, kdo tu bydlel? A s Jardou jsme pak usoudili, že bychom se o nalezené informace mohli podělit s veřejností. Naším záměrem je vytvořit fyzickou síť bodů – cedulí, které budou připomínat pozapomenutou historii Frýdku-Místku. U každého objektu by měl být rovněž krátký popis s odkazem na webovou stránku, kde si může zájemce přečíst podrobné informace. Tato otevřená platforma by se měla postupně rozrůstat o další místa. První zastavení „Zmizelého města“ odkazuje na židovské památky a stojí symbolicky jen pár desítek metrů od místa, kde byla v noci z 13. na 14. června roku 1939 vypálena židovská synagoga. V současné době pracujeme na druhém zastavení, které se bude týkat architekta Jaroslava Čermáka. Všechny podrobné informace jsou na webu www.lukashorky.cz nebo www.zmizelemesto.cz.


Jako grafik buduješ vizuální identitu Symfonického orchestru Frýdek-Místek, čtenáři tě mohou znát také jako dvorního grafika festivalu Sweetsen Fest. Jak daleko je práce na logu letošního ročníku a co bude symbolizovat? Předchozí motivy sochy vykopnutého, holubic, sportovní haly, křížového podchodu, kolotoče hříbek, pomlčky až po plachetnici a loňskou osmdesátku jsou výsledkem kolektivního hledání identity tvůrců festivalu, nebo jde ryze o tvou autorskou práci? Myšlenka tematických symbolů se zrodila v roce 2008, když jsem dělal holubice a svitky z Válcoven plechu. Chtěl jsem vytvořit unikátní vizuál se vztahem k městu. Proto jsem se rozhodl, že i kaž- dé další logo bude odrážet něco z Frýdku-Místku. Ve výběru symbolu jsem měl vždycky svobodu (až na jednu výjimku), finále pak konzultuji s Petrem Korčem. Pro letošní ročník něco v hlavě mám, ale na finále si musíte ještě počkat.


Hudební skupina Downbelow, ve které hraješ na baskytaru, oslavila 13. prosince koncertem ve frýdeckém Stounu dvacet let své existence. Tušili jste v počátcích souboru, že se někdy dostanete až k tomuto číslu? Jak máte našlápnuto na další dvacítky? Downbelow vznikli jako studentská kapela. Před dvaceti lety jsme moc nepřemýšleli, kam se chceme dostat. Bavila nás muzika. Díky mé archivační úchylce máme naši kariéru docela dobře zmapovanou. A když jsem pro výroční koncert připravoval video z naší historie, došlo mi, že to byla jedna velká jízda. Nyní jsme trochu zvolnili. Osud nám přihrál kytaristu Petra Kružíka z kapely Priessnitz, se kterým připravujeme nový materiál. Docela jiný než naše dosavadní tvorba. Moc se těším, až to vypustíme ven.


Co ti život umělce na volné noze dává a je něco, co ti naopak bere? Svoboda. To je úplně nejvíc, co může člověk mého typu mít. Vybírat si práci, která tě baví, dělat jen na projektech, které mají smysl. Ráno se vzbudit, odjet do Jeseníků hledat zaniklé sudetské vesnice, brázdit zapomenuté stezky podél hranic nebo se jen tak bezúčelně procházet krajinou a přemýšlet o životě, který máme na tomto světě všichni nějak daný a je jen na nás, jak s ním naložíme. Život je pro mě vlastně jedna velká výzva a překážky, které se na cestě zjeví, mě motivují. A paradoxně svoboda i bere. Stírá se hranice mezi prací a odpočinkem. Nejen ve své volné tvorbě, ale i v komerčních zakázkách je u mě nejdůležitější prvotní idea. Realizace je pak už většinou jednoduchá a souvisí s řemeslem. Ale způsob, jak se k tomu „záblesku v hlavě“ dopracovat, je pořád trochu magie. Záleží to jen a jen na tobě. Nemáš nad sebou šéfa, který tě řídí. Kdybych měl práci nalajnovanou někde ve fabrice, bylo by to v tomto ohledu jednodušší, ale asi podstatně nudnější.

Čti dál: