5/3/2018

Jarní tání

A tak se vydáš přes zaváté bílé pláně až k lesní pěšině, která tě klikatou soutěskou dovede pod mohutná skaliska. Spatříš dunící živel, nekonečný padající proud, jenž tě osloví svojí nezkrotností a divokostí. Koukáš na ohromnou energii, co pohání život i v té největší zimě. Taky myslíš na své srdce, často opevněné a zamrzlé, které když roztaje, tak má sílu toho největšího vodopádu. Musel jsi dojít až sem, abys to pochopil. Za pár dní přijde jaro, ale uvnitř tebe začalo už dnes.

Čti dál:

Na louky pod bělavé mraky

Pověsila se mu kolem krku. Hlavu opřela o ramena a zašeptala: „Vezmi mě tam nahoru“ a ukázala prstem skrz pootevřené okno. „Tam na louky, jak jsi o nich vyprávěl.“ Vzduch zahřívalo odpolední slunce a mraky klouzaly líně po obloze. Prohrábla si vlasy a podívala se přímo do očí. „Každý musí někam patřit a já své kořeny našla tady.“ Sesunula se z postele pomalu dolů. Křehká schránka, co hledá sama sebe.

čti dál
Zimou s Jakubem Janem Rybou

Jak to asi venku vypadalo, když psal Jakub Jan Ryba českou mši o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám. Zmrzlé stromy, co se tyčí podél bílých plání nebo dřevěná stavení pod zasněženými kopci. Tahle nějak si představuji krajinu v době jeho života, když v ní křižovali muzikanti z horských beskydských osad. Na zaváté louce poblíž kostela na Borové jsme fotili plakát na Rybovu Vánoční mši.

čti dál
Ospalou krajinou

Ospalá prosincová přehrada. Šedavé mraky přikryly oblohu a brání slunci, aby se svými paprsky dotýkaly hladiny. Vody je v tento zimní čas docela málo. Procházíš po místech, která bývají jindy ukrytá v hlubinách. Podél břehů sleduješ pozůstatky minulosti. Tady stál kostel a hned vedle hřbitov. Čtvercové půdorysy hrobů vystupují z jezera. Opodál chátrá opuštěné rekreační středisko, za zátokou vyhlíží odstavené karavany letní sezónu. Den pod vrcholky Beskyd pomalu usíná a tvoje osamělá toulka krajinou končí.

čti dál
Když jsme sledovali podzim

Natáhl jsi ruku a dotkl ses mraků. Vítr je hnal po obloze a tys je chtěl jenom na chvíli zastavit. Nebo alespoň zpomalit, jako čas, který teď utíká taky příliš rychle. Potkali jsme se v jeden zářijový den. Náhoda tomu chtěla. Modravá propast zalitá odpoledním sluncem byla jediným svědkem našeho spojení. Tam uprostřed skal jsme jen tak chvíli stáli a mlčky sledovali podzim.

čti dál