13/6/2018

Až půjdeš kolem příště, to už bude léto

Paprsky žhavého jarního slunce pomalu rozehřívají ospalou zimní půdu, ze které se zvedá mlha jako pára nad obřím hrncem napěchovaného travou a tlejícím listí. Sněhová kola se ti rozpouští před očima, když stoupáš po staré a zapomenuté pěšině. Našlapuješ lehce, jako bys hladkými chodidly ždímal mech nasáklý ranní rosou a míříš k osamělému stromu na hraně louky.

Jako bys tu byl poprvé. Tvé srdce jako věrný průvodce posmutnělým Sudetským krajem, které v tento den tluče v zpomaleném rytmu chůze. Ještě pár kroků a budeš u starého statku, ze kterého zbyly od války jenom obvodové zdi a zbytek sklepní klenby. Zahledíš se do krajiny. Uvědomíš si její krásu, kterou jsi nechával dlouhé roky bez povšimnutí. Ten strom se na kopci tyčí jako nějaký starý maják. Stojí tam od nepaměti a vítá šedavé mraky, když plují oblohou. Jeho větve se dotýkají nebes, každým rokem jsou jim blíže. Až půjdeš kolem příště, budou obsypané zeleným listím. To už bude léto.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Pod vlivem Venuše

  

  Slunce se přiblížilo březnové rovnodennosti. Světla v krajině sice přibývá, ale tady dole se stmívá vždycky dřív. Paprsky osahávají příkrý svah podél cesty, jako by chtěly rozpůlit kus krajiny na dvě roční období. Mrazivou zimu hned za pěšinou střídá barevné předjaří, zmrzlá půda pozvolna taje a hřejivé dny ti jsou každým dnem blíž.

  čti dál


• Koncert pro všechny nymfy, gnómy a permoníky

  

  Pozdní snídaně, rychlá sprcha a blátivou Vysočinu nechávám za zády. Vánoce míří ke svému vrcholu a jak velí tradice, jedu do hor. Dřív byly středobodem tohoto času povánoční koncerty Priessnitz, dnes má zimní premiéru Letní Kapela. V Olomouci nabírám Petra Kružíka – tajného hosta večerního koncertu a jedeme směr Rejvíz. V Olomouci naše pouť začala už na podzim, když hostoval s Letní kapelou poprvé. 

  čti dál


• Podzimní Vysočinou

  

  Tlumené paprsky si hledají cestu skrze škvíry v šedavé peřině a jako střelky kompasu dávají tvé cestě směr. V místech, kde se z širokých lánů zvedá Vysočina vzhůru k nebesům a roviny se mění ve zvlněné horizonty, se krajina nikdy neomrzí. Viděl jsi ji mnohokrát ve všech ročních období a vždycky se k ní rád vracíš. Na podzim bývá smutná, jako tvoje duše někdy bývá.

  čti dál


• Jaro

  

  Za pár hodin dosáhne slunce rovinu zemského rovníku. Nastane rovnodennost a astronomické jaro. Tvoje ledy ale už přece roztály a v tento mrazivý den ti srdce hřeje jako rozžhavené slunce.

  čti dál