3/4/2011

Příběh vystřižený jakoby z Červeného pokoje.

Rozvlněné kopce jsou znát. Cesta tě zpomalí, když koukáš kolem sebe. Domy mají jiný střechy. Začíná Nízký Jeseník, rozložený v těsném sousedství Hrubého. Ale Vysoký bys hledal marně… Krnovsko je kraj poblíž hranic, zapomenutý a trochu poznamenaný minulostí. Žijí tam tvrdý lidi, co se jen tak nezlomí, jsou tam rozlehlý pláně a za pár let tam vyroste nová přehrada. Taky tam mají klub. Stojí kousek před přeškrtnutou cedulí Krnov. Když z města utíkáš do hor, máš ho po pravé ruce. Lidi se tam v pátek hromadili a byla příjemná atmosféra.

Rozeznělo se intro. Před tím to nebylo vidět, ale teď, když se předsálí se vyprázdnilo a všichni se natlačili k pódiu, tak jsem si všiml divné scény. Červený závěs, velký kachle na zemi a k tomu lezou z dálky zvláštní zvuky Kružíkovy kytary. V hlavě se mi odehrává příběh, vystřižený jako by z Červeného pokoje.

Trpaslík: „Má sestřenice, ale copak nevypadá skoro přesně jako Laura Palmerová?“
Cooper: „Ale to je Laura Palmerová… Jste Laura Palmerová?“
Žena: „…mám pocit, že ji znám. Ale někdy se mi ohnou ruce dozadu.“
Trpaslík: „Je samé tajemnství. Tam odkud jsme my, krásně zpívají ptáci a vzduch je vždy plný zpěvu a hudby.“

Vzpomněl jsem si na svůj pokoj, taky na vlastní světy. Všechna ta přání, sliby a touhy. Malý vítězství a velký prohry, co tě formovaly. Hraje mi Priessnitz. Hraje mi ve světě uvězněném kdesi hluboko v těle.

„Coopere, vy možná neznáte strach na tomhle světě, ale jsou i jiné světy. Moji lidé věří, že Bílý vigvam je místo kde sídlí duchové, kteří vládnou člověku a přírodě…“