7/9/2018
Natáhl jsi ruku a dotkl ses mraků. Vítr je hnal po obloze a tys je chtěl jenom na chvíli zastavit. Nebo alespoň zpomalit, jako čas, který teď utíká taky příliš rychle. Potkali jsme se v jeden zářijový den. Náhoda tomu chtěla. Modravá propast zalitá odpoledním sluncem byla jediným svědkem našeho spojení. Tam uprostřed skal jsme jen tak chvíli stáli a mlčky sledovali podzim.
Čti dál:
V krajině pod Králickým Sněžníkem
Zahledíš se do údolí plného slunce. Mraky se trhají o hřebeny divokých hor, jako by byly z papíru. V krajině pod Králickým Sněžníkem odpočítáváš poslední hodiny roku 2018. Vystoupal jsi zavátými cestami, tvé stopy se propadaly hluboko do sněhové peřiny. Zvedal si hlavu do korun stromů a pozoroval větve, jak se dlouhými tenkými prsty snaží dotknout nebe. Na nový rok bylo zvláštní světlo. Tlumené a trochu tajemné. Vítr roznášel krystalky zmrzlého sněhu po bělavé pláni a tys byl ztracený uprostřed lesa, kdesi v Jeseníkách.
V poryvech podzimního větru
Dny se krátí a hladinu modravého jezera stále častěji čeří poryvy prudkého větru. Prohání se po výšinách a spadané listí točí ve spirále, jako se točí roční období. Ještě nedávno jsi tady vyhlížel léto a teď cítíš jak se do tebe vkrádá podzim. Plíží se pomalu z chladivé půdy a vyhání poslední zbytky léta. Zatěžkané slunce se sklání k zemi stále blíž a ostré hrany břidlicové skály brzo přikryje první sníh. V nekonečném koloběhu sleduješ probuzení i usínání přírody v divokém kraji Jesenického podhůří.
Mlhavé jarní dny
Mlha se vznáší nad obzorem. Odráží se od špiček stromů a krajinu nechá dnes studenou a rozmazanou. Vzduch je ostrý jako břitva, obloha nízká a tmavá. Tak to tady po zimě chodí. Za velkým stromem uhneš z lesní cesty doleva přímo do náruče smrkového lesa. Půda je měkká, nasycená vodou a lepí se na boty. Jdeš po paměti, sníh před tebou ustupuje a ztrácí se v mělkých kalužích, které přeskakuješ jako zajíc. Míříš do opuštěné zátoky, kterou jsi objevil teprve před několika týdny.
Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe
Kousek od silnice, uprostřed lesa stojí zatopený lom. Dávno se v něm netěží. Teď v podvečer je tu klid. Jen ptáci a šustění stromů. Přírodní kulisa v nádherném přírodním divadle. Procházíš podél břehu, kroky tlumí spadané jehličí a udusaná hlína. Kličkuješ mezi kořeny a pak se posadíš na kámen a jenom mlčky koukáš. Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe a prasklinu zalil křišťálově čistou vodou. Slunce se usadí do větví a tvé tělo zmizí v mracích rozmazaných po hladině.