29/8/2019

Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe

Kousek od silnice, uprostřed lesa stojí zatopený lom. Dávno se v něm netěží. Teď v podvečer je tu klid. Jen ptáci a šustění stromů. Přírodní kulisa v nádherném přírodním divadle. Procházíš podél břehu, kroky tlumí spadané jehličí a udusaná hlína. Kličkuješ mezi kořeny a pak se posadíš na kámen a jenom mlčky koukáš. Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe a prasklinu zalil křišťálově čistou vodou. Slunce se usadí do větví a tvé tělo zmizí v mracích rozmazaných po hladině.

7/8/2019

Stěbořická rozhledna odkazuje na československé pohraniční opevnění

Avšak mnichovský diktát znemožnil její dokončení. V podzemí zůstaly jenom vyražené štoly a jen drobné prohlubně v krajině připomínají, kde se tady kdysi monumentální dílo stavělo. S pohraničním opevněním jsem se poprvé dostal do kontaktu u nás v Jeseníkách, když jsem jako malý kluk prolézal několikapatrová betonová monstra ukryté v lesích. Nápis „Vojenský objekt, vstup přísně zakázán“ v tehdejších očích budil hrůzu a zároveň touhu objevit něco tajemného. Holky se na to moc balit nedaly, i když těsně po gymplu jsme si tam při jedné návštěvě slibovali, že v jednom z těchto objektů budeme bydlet.

 

Stojím na vyhlídce z betonu a železa a v hlavě se honí zlomový rok 1938. Přemýšlím nad odhodláním tehdejších budovatelů. Vybavují se mi pojmy jako vlastenectví nebo láska k vlasti. Co jsme schopni obětovat a jaké jsou naše hodnoty dnes?

29/7/2019

Tajemný hrad Pernštejn

O středověkém hradu Pernštejn mi vždycky vykládal děda, když jsem v létě přijel do Lysic na prázdniny. Matně vzpomínám, jak jsem dokázal hodiny sedět a poslouchat jeho poutavé vyprávění. Znal všechna zákoutí a tajné místnosti, které mě tehdy ohromně fascinovaly. Vykládal tajemné příběhy o nejstarší části hradu – obytné věži Barborce, která ještě dnes vyčnívá z hromady hradního paláce, jenž jí časem obklopil. Taky o hladomorně a padacích mostech, co jsem pak druhý den stavěl na pískovišti za domem. 

Dodnes nevím, co z toho byla pravda a co dědův vypravěčský talent, když pohádkami krmil fantazii malého kluka. Když se na Pernštejn přijedu občas podívat, cítím stejné mrazení jako kdysi při večerech s dědou v obýváku v Lysicích.

 

Počátky hradu Pernštejna jsou zahaleny závojem pověstí. O původu hradu, tak jako o původu stejnojmenného rodu, jehož sídlem se stal hrad po dobu čtyř století je zachována pověst o chudém uhlíři Vojtěchovi, který žil nedaleko Brna. Legenda vypráví, jak Pernštejnové získali do erbu černou zubří hlavu s houžví v nozdrech. Kdysi dávno jakýsi uhlíř Vojtěch přistihl zubra, jak mu ujídá potravu. Chytil jej holýma rukama a přivedl na hrad, kde mu jednou ranou mečem uťal hlavu. Za to mu vrchnost darovala erb i lesy, v nichž později založil hrad Pernštejn.

 

Toto je jedna z verzí příběhu. Jak to bylo doopravdy, se už asi těžko někdy dozvíme. Ale klenot Vysočiny – hrad Pernštejn – je bezesporu jednou z našich nejkrásnějších středověkých památek a určitě stojí za návštěvu.

22/7/2019

Fenomenální závěr v ZAZ a The Cure. Colours of Ostrava, den čtvrtý

V sobotu přijel soukromý zemědělec i s Českou televizí. Tradičně jdu pozdě, spěchám na AM Stage, abych něco neprošvihl a zamával mamince do kamery. Udýchaný vytahuji foťák a koukám, jak na pódiu skáče nějaký týpek, hecuje lidi ať jdou blíž a pouští si k tomu z PC muziku. Začal jsem fotit. Furt něco blekotal a odpočítával. Po patnácti minutách jsem pomalu odcházel, že mám hotovo. V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí, že to asi nebude pěstitel paprik a broskví z Jižní moravy, kakaový muž Cocoman. 

Byl to jeho DJ. Mistr v kloboučku se zjevil vzápětí a vzal si sebou nějakého kámoše. Zpívalomluvili furt o zahradničení, jako tráva a tak a lidi na rozdíl ode mě očividně nadšení. Na rovinu pro mě jedno z nejzbytečnějších vystoupení celých Colours. Zlatí šamani s bubnem a jiné finty z lesa. 

Přesunul jsem se do Reflex stanu na besedu s Petrem Prokopem z Voso5. Hezké povídání, kdyby ho furt nerušili svým křikem ty dva zahradníci z AM stage. Mezi tím se na hlavní scéně nachystali Bratři Piercovci. Původně buskeři – pouliční umělci, vedle kterých nechceš sedět v hospodě, protože neustále do něčeho klepají a dělají rachot. Ale byli nakonec fajn, skromní, živelní a uvěřitelní. Zůstal jsem celý koncert. Jejich kolegové z Austrálie Gang Of Youths byla taková klasická kytarovka a tak jsem se přesunul na CS stage na Berta a kámoše. Bert není úplný blázen, jen tak vypadá, když v jeho nejslavnějším hitu Plody moří hraje sólo na rybu. Tenhle klenot jsem bohužel nestihl. Spěchal jsem na ZAZ. Byla opět skvělá, podmanila si Ostravu od prvních tónů a mě bavila taky moc.

 

Cory Henry & The Funk Apostles mi připomínali Living Colour. Výbušné a docela fajn rokenrol, ale po chvíli jsem se šel uklidnit za Emou Brabcovou a reunion kapely Khoiba. Ema je jedna z našich nejlepších a taky nedoceněných zpěvaček. Před The Cure ideální předskokan. Dal jsem si jedno pivo a mazal na hlavní hvězdy letošních barev, o kterých se rozepisuji tady. Koncert úžasný, skvělý a inspirativní, budu z něj těžit ještě dlouho.

 

V euforii z The Cure jsem vyfotil Xaviera Rudda, jak troubí do dřeva i tančící rozpovídanou Rosalíu a mazal domů. Bylo to krásný, bylo toho dost. 44,6 km v nohách za čtyři dny. Mizím někam k vodě. Tak zas za rok.