Menu

7/9/2018

Když jsme sledovali podzim

Natáhl jsi ruku a dotkl ses mraků. Vítr je hnal po obloze a tys je chtěl jenom na chvíli zastavit. Nebo alespoň zpomalit, jako čas, který teď utíká taky příliš rychle. Potkali jsme se v jeden zářijový den. Náhoda tomu chtěla. Modravá propast zalitá odpoledním sluncem byla jediným svědkem našeho spojení. Tam uprostřed skal jsme jen tak chvíli stáli a mlčky sledovali podzim.

31/8/2018

Srpnové ohlédnutí

Vysoká škola není žádný rychlokurz, nicméně po jedenácti letech studia už bylo na čase. Začátkem září mě čekají státnice a celé prázdniny jsem se věnoval převážně aktivitám, které směřovaly k závěru studia na Institutu tvůrčí fotografie. Moje diplomová práce mapovala osm posledních let Malé galerie v České spořitelně v Kladně. Bylo to mé poděkování galeristovi Jiřímu Hankemu.

Hanke stál u zrodu mé fotografické kariéry, když vystavil můj první soubor o mentální anorexii a bulimii v roce 2006. Byla to od něho docela odvaha, zařadit do své prestižní galerie úplně neznámého autora. Na státnice jsem se připravoval na chalupě v Jeseníkách. Ale nebylo to jen o studiu. Stihl jsem odehrát i vyfotit pár koncertů. No a co bude dál?

27/8/2018

Slunce už tolik nehřeje

Celé léto ses toulal krajinou svého srdce. Vítr tě unášel po kamenitých cestách, co se zvedají z hlubokých jesenických údolí, aby na svém konci ve výšinách protnuly modravé nebe. Sledoval jsi nekonečné horizonty, utíkal před deštěm, máčel nohy v kalužích, potocích nebo starých zatopených lomech. Pozoroval jsi světlo, jak se v koloběhu dne mění a prostupuje okolím. 

Ale teď už se s létem pomalu loučíš. Slunce už tolik nehřeje. Zapadá dřív. Schovává se za dešťové mraky a barví oblohu do oranžova. Ještě pár kroků, než se vyšplháš na skalní masív a rozhlédneš se do dálky. Přízemní starosti jsi nechal kdysi dole. Tady nahoře na těžké věci není místo.

9/8/2018

Sobotní dvoják

Koncerty jsou fajn. Zvlášť když se povedou. O víkendu jsme byli v dobré společnosti. Ve Frýdku-Místku s Jasnou Pákou a Garáží, na Čeladné s Davidem Kolerem. Hraje s námi teď Petr Kružík, když Priessnitz zrovna hybernují. Chystáme spolu na podzim nějaké novinky. Těším se, až se zavřeme na pár dnů v Jeseníkách a budeme tvořit. Vždyť tvoření je na životě přece to nejkrásnější.

7/8/2018

Na louky pod bělavé mraky

Pověsila se mu kolem krku. Hlavu opřela o ramena a zašeptala: „Vezmi mě tam nahoru“ a ukázala prstem skrz pootevřené okno. „Tam na louky, jak jsi o nich vyprávěl.“ Vzduch zahřívalo odpolední slunce a mraky klouzaly líně po obloze. Prohrábla si vlasy a podívala se přímo do očí. „Každý musí někam patřit a já své kořeny našla tady.“ Sesunula se z postele pomalu dolů. Křehká schránka, co hledá sama sebe. 

Vyšli z domu. Mlčky se brodili krajinou a kamenitá cesta je zavedla skoro až k hranici. Sedli si do závětří velkého balíku slámy a dívali se, jak vrcholky hor splývají s nebem. Nedotýkali se. Zatím ještě ne.

5/8/2018

Před bouřkou

A tak ses vydal starou lesní pěšinou a došel jsi až sem. Mezi borůvčí a vyvrácené pařezy, které odpočívají v měkké mechové peřině. Bouřka visela ve vzduchu, ale tobě to bylo v tu chvíli úplně jedno. Zastavil jsi a zahleděl ses do krajiny. Sledoval jsi siluety kopců a zapisoval každou jejich křivku hluboko do sebe. Abys nezapomněl. Ty nejkrásnější zážitky jsou většinou na první pohled docela obyčejné.

31/7/2018

Červencové ohlédnutí

Prázdniny se přehouply do druhé půlky. Venku máme zrovna žhavé období, ideální na to se zavrtat hluboko pod hladinu, nic nedělat a jen tak odpočívat. Zrovna jsem v obležení knih a dobových časopisů. Píšu teoretickou práci o Malé galerii v České spořitelně v Kladně. Člověk se toho docela dost dozví, když otáčí kolem času čtyřicet let nazpět. Jaké skvělé věci se fotily už kdysi, co lidi zajímalo a jak viděli svět kolem sebe. Co se bude fotit za dalších čtyřicet let?

Červenec začal pracovně. Na Velehradě jsem vedl dětský workshop Jak se fotí nálada v rámci dne Lidí dobré vůle. Pak jsem se na čtrnáct dní přesunul na Vysočinu a do Jeseníků. V Ostravě jsem fotil Colours Of Ostrava, kde jsem zase objevil spoustu nové muziky. Pro divadelní Odpoutaná scéna jsem vytvořil novou vizuální identitu. Ale bylo toho určitě víc.

31/7/2018

Fvtvre - čtyřletá zpověď ve fotografiích

V sobotu jsem se těšil na Colours Of Ostrava paradoxně nejvíc na dva české projekty. Oba mi jsou docela dost blízké a měl jsem možnost stát opodál, když se rodily. Hudebně stojí na opačné straně, mají vazby na stejné místo a spojují je silné osobnosti, mnoho let propletené českou scénou. Ale popořadě. Jaromíra 99, Jaroslava Rudiše a jejich Kafka band si nechám na jindy. Tady jsou Fvtvre a čtyřletá zpověď ve fotografiích. Jejich koncert mi rezonuje v hlavě ještě teď a asi ještě dlouho bude.

Někdy v červnu 2014, mi volal náš producent Amák, jestli by nemohl přijet na pár dní ke mně na chalupu s novým hudebním projektem. Založil ho Kay, frontman legendárních Sunshine spolu s Lukášem, bubeníkem The Prostitutes a Petrem, kytaristou bývalých Clou. Amák místo dobře zná. Vznikala tady pod jeho vedením naše deska Decameron Locis. Samozřejmě jsem souhlasil a tak se v pondělí 14. července 2014 objevili Fvtvre u mě v Jeseníkách.

Bylo to docela zjevení, dost odlišný věci, co jsem znal od Sunshine a The Prostitutes. Mix hardcore a punku, tedy styly, který mě vždycky dost míjely. O to víc jsem čekal na finále, které se o pár let odložilo a málem vybledlo jako polaroidová fotka, co jsem pořídil ve středu odpoledne, když kluci odjížděli.

Amák mezitím z projektu vycouval a nahradil ho Vegy. V upravené sestavě, téměř přesně po dvou letech, v pátek 22. července 2016 se zase ukázali v divokých kopcích. Po večerech se docela kalilo a žvanilo o muzice, o horách, které mají zvláštní vliv a podvědomě se cpou do projektů, co tady vznikají. Taky se povídalo o Priessnitz, jak jim na každé desce prší. Celé setkání bylo příjemné a co budu lhát, docela ovlivnilo moje nazírání nejen na hudební svět kolem. Na stejném místě, po dvou letech, vznikla opět společná fotka a mně vrtalo hlavou, jak to nakonec celé dopadne.

EP s názvem Mess vychází na podzim 2017. Opravdu syrový masakr, který Fvtvre vypouštěli po jednom tracku týden co týden. Jedna věc se mi zaryla do paměti už v Jeseníkách. Dost vyčuhuje, připomíná mi starý Sunshihne a zazněla na letošních Colours. Bonecrusher:

Jak jen pomoci těm, které milujeme? Všichni vypadáme tak dokonalí, jako tisíc shnilých semen…

Stál jsem tam jako přibitý. Naprostá smršť. A já pochopil, v čem je síla těchto tracků. Nemá smysl si ji pouštět v obýváku. Tohle se musí prožít naživo.

Čti dál: