lukashorky
Menu

Archiv

červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

19/7/2022

Umí ledový muž Wim Hof hrát na kytaru líp, než LP?

Třetí den na Colours se začaly ozývat záda. Letos jsem do brašny pro jistotu ještě přibral analogový panoramatický foťák, aby toho nebylo málo. Tahat skoro dvacet kilo na rameni tři dny po areálu se na zádech projeví. Pod tou tíhou všech bolestí světa jsem se v pátek kroutil už od brzkých odpoledních hodin tak, že by mi nepomohl ani fyzioterapeutický zásah Štěpána Hebíka aka 7krát3. Ten na víkend opustil svoji českobudějovickou ordinaci, cestou naložil Vladimíra 518 a jeli kázat na Colours jaký to je, když si večer do stanu ke své holce přivedeš ještě druhou holku. Kam na to ti umělci chodí… To ale Štěpán nemohl vědět, že by se už stejně nevlezla, protože by ve stanu číhal vykuk Wim Hof. Ten byl na Colours v pátek prostě všude.

7krát3 udělal díru do české kotliny písničkou Tygrovanej sprej. Režisér videoklipu se asi inspiroval tím příběhem ze stanu. Děj je velice podobný, jenom místo stanu tam má sporťák a druhou holku zastupuje Jiří Korn. 7krát3 hraje golf a jede k němu kopretina v golfovém vozítku. Poté se spolu objeví vedle sebe ve sportovním autě. Jirka Korn to sleduje ve svářečských brýlích z povzdálí, ale po střihu sedí v autě s nimi. Jaký to je, když si večer do auta ke své holce přivedeš Jirku Korna? 
 
Na druhém pódiu se mezi tím chystali polští Mesajah. Chvíli to šlo, ale reggae je furt dokola a nedá se to podle mě vydržet víc jak patnáct minut. Tak jsem se po chvíli vypařil do VIP zóny rovnat záda. Po pomalé regeneraci rychlý návrat na Liberty stage. Sons Of The East jsou sice folkaři, ale naštěstí žádní Nedvědi. Docela to rozjeli a slušně bavili lidi a jsem rád, že z Austrálie už neznám jenom Midnight Oil.
 
Za to vedle se pod dvěma deštníky tulili dva uspávači hadů Kings Of Convenience. Ti by svým setem uložili ke spánku i hyperaktivního ledového muže Wima Hofa. Jako mají to v popisku, že i ticho může být hlasité. Dokonce se hlásí k Simonovi a Gardfunkelovi. Ale myslím že by potřebovali trochu proplesknout a hlavně přibrat bubeníka a basáka. Šel jsem raději do Gongu na Vosto5ku a Tři tygry. Na Liberty Stage měl za chvíli začít podle anotace afropunkový kněz lapající deštivé zvuky z pralesních vesmírů. To mě okamžitě přesvědčilo zůstat v Gongu a dorazit až na konec setu jenom kvůli fotce. Nakonec Lova Lova nebyl úplně špatný. Ale stačilo asi těch posledních 5 minut. Lítal po pódiu jako splašený a furt něco brblal.
 
Pak pípla apka na mobilu, že se před hlavní večerní hvězdou LP chystá překvapení. Uf, ano… Šlo o mimořádné vystoupení ledového muže Wima Hofa. Pro neznalé to je takový severský mix McGyvera a Foresta Gumpa, který v Česku nedávno odstartoval otužovací šílenství. Šel jsem se tedy mrknout a děly se věci. Po jeho exhibici končím s koupáním ve studené vodě a do našeho potoka na chalupě dávám přímotop, protože otužování má asi vážné následky na lidský rozum. Přišel na pódium, dostal cenu a normální člověk by poděkoval a odešel. Nicméně pan Hof si celou akci vyložil jako pokračování svého dopoledního vystoupení v rámci Meltingpointu. Skoro dvacet minut tam jel agitku, která nudila už po třech minutách. Když se zdálo, že odchází, vždycky se rychle vrátil. Nešel prostě sestřelit. Jednou tancoval, poté udělal šňůru a rozštěp a nakonec sebral zpěvačce LP v zákulisí kytaru a špacíroval si to přes pódium, aby zahrál nějakou stupidní písničku. LP byla vytočená tak, že se nejspíš vydala na nedaleké nádraží Ostrava-střed, že sere na Colours a jede domů. 
 
Díky Bohu se Wima podařilo vypískat a po krátkém zpoždění zaviněném psychickou resuscitací LP (asi v tom má prsty terapeut 7krát3), se konečně začalo hrát. Set to byl standardní, navíc mi tahle muzika moc neříká. Tak jsem to po třech písních zabalil a šel na desátý Birell. Vrátil jsem se až na konec, kdy pořadatelé avizovali speciální show dronů nalevo od pódia. Poslušně jsem se zařadil do davu a zvedl hlavu vzhůru. Bohužel tam stál strom, který afričtí šamani z lesa asi nestihli pokácet. Kdo ví, jestli vůbec letos na Colours nějací přijeli. Na pódiích nebyli tentokrát naštěstí moc vidět.
 
Závěr patřil R&B hvězdě Joelu Culpepperovi a vikingům Wardruna. První jmenovaný je takový moderní Seal a předvedl docela dobře zprodukovaný mix soulu, funku a R&B. Ti druzí napravili reputaci letos málo zastoupených šamanů a jiných fint z lesa a ve stejně podivných kostýmech a nástrojích, tentokrát v severském duchu, bručeli hrdelním zpěvem až do pozdních nočních hodin. SCARR jsem už nezvládl a zmizel tak domů. V sobotu mě čekala vernisáž v Sudetech, takže to byl můj poslední den Colours. Tak třeba zase za rok…

15/7/2022

V krajině Lesní růžičky

Pokud budete zítra poblíž Starého Města pod Sněžníkem, zvu vás na festival Bioslavnosti. Budu tam mít výstavu černobílých fotografií inspirovaných knihou Wolfa Waldheima: Lesní růžička, kterou jsem v nakladatelství Surbanz vydal na přelomu roku. Zahájení v 12:45.

15/7/2022

Čtvrtek na Colours byl pro mě tak trochu ve znamení hudebních návratů

S muzikou a fotografií to u mě vážně začalo tak zhruba ve stejnou dobu. Kdesi na přelomu milénia jsem začal intenzivně fotit a hrát s Downbelow. Tehdy vyrostlo několik nových kytarovek a já mohl pozvolně přejít od grunge k progresivnějším směrům. Tenkrát jsem to bral jako smysluplnou odpověď na rozlet elektronické taneční scény, která mi k srdci nepřirostla nikdy.  Zasáhli mě mimo jiné Interpol, Arctic Monkeys, Franz Ferdinand a The Killers. Poslední dva zmiňovaní zástupci se těsně po sobě ukázali včera na Colours a zbylý čtvrteční line-up zůstává tedy logicky v pozadí.

Do areálu jsem vplul akorát v polovině Kapitána Dema. Na živo trochu nuda.  A hlavně proč mají tendenci překračovat délku vystoupení jenom české kapely? Z projektů Jiřího Buriana mě baví víc Republic Of Two nebo dávná Toi-Toiková legenda Southpaw. Vedle jsem nemohl vynechat kámoše Jirku Krhuta se Štěpánem Kozubem, vycházející hvězdy ostravské scény. Měli natřískáno. Princess Nokia bych zařadil do škatulky Kapitán demo. Oba model DJ pouštěč a zpěvák mluvič. Akorát teda na Nokii se líp koukalo. Phoebe Bridges nechápu, stejně jako jejich cílovku. Ale je fakt, že i my jsme byli mladí…
 
Franz Ferdinad samozřejmě pecka. Pravý rokenrol a hlavě jsem jejich celý playlist znal nazpaměť. Fakt skvělé. Ke konci jsem si odběhl do Gongu na Hiromi. Pod hvězdným stropem bývalého plynojemu jsem zíral, co je možné zahrát na klavír. Pokud je tohle moderní fúze jazzu a klasiky, tak začnu tyhle mé neprobádané hudební směry brát vážně. Voice of Baceprot je úplně zbytečná kapela. Normální Hidžáb revival. Holky jsou mladé, chápu. Ale co to dělá na druhé hlavní scéně? Rage Against the Machine si pořadatelé pozvat nemůžou, protože by jim Zack znárodnil festival a při tom ještě udělal nějakou revoluci. Ale Beastie Boys zahraje líp frýdecká kapela ze ZUŠky. Nejzajímavější zajímavostí na jejich vystoupení bylo asi to, že baskytaristka byla menší než její baskytara.
 
No a na závěr samozřejmě The Killers. Americká kapela, která ze začátku své kariéry hrála tak, jako by byla britská kapela. Tím si mě získali. Nové věci jsou už trochu moc popík, nicméně i ty zněly na živo překvapivě rockově. Sice celý koncert pršelo jako v textech Priessnitz, ale bez deště by to přece nebyly pravé Colours!

14/7/2022

Co jste hasiči, co jste včera na Colours dělali?

Přiznávám. Do některých věcí se musím nutit. A taky poslední dobou nemám rád změny. Během dvouleté kulturní pomlky jsem si zvyknul na klidnější způsob žití, když bylo víc času na sebe a vlastní fotografické projekty, které dřív spaly. Po uvolnění restrikcí se s festivaly roztrhnul pytel. Jako by všichni chtěli dohnat dva roky covidového spánku. Akce na akci, nejlépe v jeden den tři. Proto jsem chvíli váhal, jestli opět naskočit do rozjetého kolotoče. Jsem nakonec rád, že jsem kývnul a fotím Colours i letos.

V sobotu mě čeká vernisáž ve Starém Městě pod Sněžníkem. Závěr festivalu tedy vynechávám. „Ale i tak to bude intenzivní a výživné,“ říkal jsem si, když jsem vpochodoval ve středu do areálu, opáskovný už z úterka a nově v barefoot obuvi. V roce 2018 žabky, 2019 odpružená treková podrážka, takže za dva ročníky to máme puchýře versus zdravá noha 2:0. Pak si řekneme, jestli bude letos do třetice hattrick.
 
Jako první vystartovali Surealistas. Trumpety, bubínky, ságofony, Argentinci a Italové. Na pódiu jich bylo jako karibských myší. Hudba ideální pro vlnící se batikované biomatky, ke kterým marně hledám klíč. Prostě takové správné World Colours Music áááántré. O slavnostní zahájení na vedlejší stage se postarali Cirk La Putyka s hromadou akrobatů, doprovázených živou kapelou, o které jsem si mylně myslel, že se jmenuje Bazzookas. S foťákem jsem cvakal jako blázen, že mi málem nestačila karta. Až když jsem propotil dvoje trenky plné festivalových konfet, naskočili ti praví. No jo no. Podcenění festivalových rešerší si vybírá svou daň. 
 
Ještě před koncem – mimochodem povedeného – setu dreadatého muže jsem vyrazil do SUper stage Slezské univerzity na konzultaci své doktorské práce na Institutu tvůrčí fotografie, kde zrovna přednášel můj školitel doc. Jiří Siostrzonek, Ph.D. na téma proč je nutné pít. Prohodili jsme pár slov a vracel jsem se zpátky na hlavní pódia. Měl jsem však raději zůstat na akademické půdě a opít se. Sam Ryder je mix dvou hudební legend. Stálice českého muzikálového nebe Kamila Stříkavky a jeho neméně významného kolegy – zpěváka Freddie Mercuryho, když ještě poslouchal Abbu. Skoro vyhrál Eurovizi a začínal na revivalech. To by se v Česku mohlo líbit. Jeho fotku z koncertu tady zatím nemám, protože čekám, až mi ji pan umělec se svým týmem autorizuje. 
 
Chuť jsem si spravil na Modest Mouse. Nečím mi připomínali Afghan Whigs. A nebylo to věkem. Byli docela taneční, kytaroví a prostě skvělí. „Díky za každou kytarovku, která vydržela a ještě hraje,“ posteskli jsme si v zákulisí s Filipem Košťálkem – dramaturgem Colours. Vydržel jsem až do konce.
 
Rychlý přeběh vedle na Meduzu. Že kytarové kapely mají své techniky, kteří jim těsně před setem kontrolují kabely, zapojení, naladění kytar, aby nedošlo k nechtěnému trapasu hned ze startu, jsem věděl. Ale že to mají i DJs jsem zjistil poprvé včera. I pan Meduza měl technika, který zkusil, jestli se mu nezadřel čudlík na controlleru k Abletonu. Publikum dole se razantně omladilo. Holčičky točily na telefon a výskaly, nejvíc na vykradené melodie Eurythmics. Sweet dreams are made of this.
 
Před hlavní hvězdou dne jsem ještě stihl Fatoumatu Diawaru. Další zástupce World Colours Music, jenom o světadíl dál. Kritici tomu říkají Afropop. Když jsem viděl specifický projev zpěvačky tak se nedivím, že před focením chtěla podepsat smlovu kvůli zveřejnění fotek. 
 
Jedenadvaceti pilotům se musím dodatečně omluvit. Moc jsem je neznal, rádio neposlouchám. Spoléhal jsem tedy na Apple Music a stáhnul do auta jejich poslední desku. Zaškatulkoval jsem si je jako náctiletou partu a zavrhl je. Nicméně po zhlédnutí jejich skvělé show se biju do hlavy a od rána pátrám po souvislostech a jak to jako všechno kluci myslí. Mimochodem trumpetovým sólem: Co jste hasiči, co jste dělali si získali srdce celých Colours. Pro mě obrovské příjemné překvapení prvního dne. 
 
Cestou domů se tradičně ptám: „Kdo ví, s čím přijde zítřek.”