lukashorky
Menu

září 2019 obrazem...

29/8/2019

Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe

Kousek od silnice, uprostřed lesa stojí zatopený lom. Dávno se v něm netěží. Teď v podvečer je tu klid. Jen ptáci a šustění stromů. Přírodní kulisa v nádherném přírodním divadle. Procházíš podél břehu, kroky tlumí spadané jehličí a udusaná hlína. Kličkuješ mezi kořeny a pak se posadíš na kámen a jenom mlčky koukáš. Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe a prasklinu zalil křišťálově čistou vodou. Slunce se usadí do větví a tvé tělo zmizí v mracích rozmazaných po hladině.

7/8/2019

Stěbořická rozhledna odkazuje na československé pohraniční opevnění

Nekonečné lány polí se vinou za horizont. Koukám průzorem ve tvaru střílny na vzdálené vrcholky Hrubého Jeseníku. Fouká. Dole se procházejí první návštěvníci, kteří obdivují novou rozhlednu, otevřenou teprve několik hodin. Stojí poblíž Stěbořic u Opavy, jmenuje se Šibenice a má tvar malé pevnůstky, takzvaného řopíku, kterých jsou v okolí desítky. Tyčí se v místech, kde v půli dubna 1938 započala stavba mýty opředené stejnojmenné tvrze Šibenice. Jejím úkolem měla být podpora dělostřelecké palby pevnostní linie od Opavy směrem na západ a zabránit tak nepříteli v přímém postupu od státní hranice k Olomouci.

Avšak mnichovský diktát znemožnil její dokončení. V podzemí zůstaly jenom vyražené štoly a jen drobné prohlubně v krajině připomínají, kde se tady kdysi monumentální dílo stavělo. S pohraničním opevněním jsem se poprvé dostal do kontaktu u nás v Jeseníkách, když jsem jako malý kluk prolézal několikapatrová betonová monstra ukryté v lesích. Nápis „Vojenský objekt, vstup přísně zakázán“ v tehdejších očích budil hrůzu a zároveň touhu objevit něco tajemného. Holky se na to moc balit nedaly, i když těsně po gymplu jsme si tam při jedné návštěvě slibovali, že v jednom z těchto objektů budeme bydlet.
 
Stojím na vyhlídce z betonu a železa a v hlavě se honí zlomový rok 1938. Přemýšlím nad odhodláním tehdejších budovatelů. Vybavují se mi pojmy jako vlastenectví nebo láska k vlasti. Co jsme schopni obětovat a jaké jsou naše hodnoty dnes?

29/7/2019

Tajemný hrad Pernštejn

O středověkém hradu Pernštejn mi vždycky vykládal děda, když jsem v létě přijel do Lysic na prázdniny. Matně vzpomínám, jak jsem dokázal hodiny sedět a poslouchat jeho poutavé vyprávění. Znal všechna zákoutí a tajné místnosti, které mě tehdy ohromně fascinovaly. Vykládal tajemné příběhy o nejstarší části hradu – obytné věži Barborce, která ještě dnes vyčnívá z hromady hradního paláce, jenž jí časem obklopil. Taky o hladomorně a padacích mostech, co jsem pak druhý den stavěl na pískovišti za domem. 

Dodnes nevím, co z toho byla pravda a co dědův vypravěčský talent, když pohádkami krmil fantazii malého kluka. Když se na Pernštejn přijedu občas podívat, cítím stejné mrazení jako kdysi při večerech s dědou v obýváku v Lysicích.
 
Počátky hradu Pernštejna jsou zahaleny závojem pověstí. O původu hradu, tak jako o původu stejnojmenného rodu, jehož sídlem se stal hrad po dobu čtyř století je zachována pověst o chudém uhlíři Vojtěchovi, který žil nedaleko Brna. Legenda vypráví, jak Pernštejnové získali do erbu černou zubří hlavu s houžví v nozdrech. Kdysi dávno jakýsi uhlíř Vojtěch přistihl zubra, jak mu ujídá potravu. Chytil jej holýma rukama a přivedl na hrad, kde mu jednou ranou mečem uťal hlavu. Za to mu vrchnost darovala erb i lesy, v nichž později založil hrad Pernštejn.
 
Toto je jedna z verzí příběhu. Jak to bylo doopravdy, se už asi těžko někdy dozvíme. Ale klenot Vysočiny – hrad Pernštejn – je bezesporu jednou z našich nejkrásnějších středověkých památek a určitě stojí za návštěvu.

22/7/2019

Fenomenální závěr v ZAZ a The Cure. Colours of Ostrava, den čtvrtý

V sobotu přijel soukromý zemědělec i s Českou televizí. Tradičně jdu pozdě, spěchám na AM Stage, abych něco neprošvihl a zamával mamince do kamery. Udýchaný vytahuji foťák a koukám, jak na pódiu skáče nějaký týpek, hecuje lidi ať jdou blíž a pouští si k tomu z PC muziku. Začal jsem fotit. Furt něco blekotal a odpočítával. Po patnácti minutách jsem pomalu odcházel, že mám hotovo. V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí, že to asi nebude pěstitel paprik a broskví z Jižní moravy, kakaový muž Cocoman. 

Byl to jeho DJ. Mistr v kloboučku se zjevil vzápětí a vzal si sebou nějakého kámoše. Zpívalomluvili furt o zahradničení, jako tráva a tak a lidi na rozdíl ode mě očividně nadšení. Na rovinu pro mě jedno z nejzbytečnějších vystoupení celých Colours. Zlatí šamani s bubnem a jiné finty z lesa. 

Přesunul jsem se do Reflex stanu na besedu s Petrem Prokopem z Voso5. Hezké povídání, kdyby ho furt nerušili svým křikem ty dva zahradníci z AM stage. Mezi tím se na hlavní scéně nachystali Bratři Piercovci. Původně buskeři – pouliční umělci, vedle kterých nechceš sedět v hospodě, protože neustále do něčeho klepají a dělají rachot. Ale byli nakonec fajn, skromní, živelní a uvěřitelní. Zůstal jsem celý koncert. Jejich kolegové z Austrálie Gang Of Youths byla taková klasická kytarovka a tak jsem se přesunul na CS stage na Berta a kámoše. Bert není úplný blázen, jen tak vypadá, když v jeho nejslavnějším hitu Plody moří hraje sólo na rybu. Tenhle klenot jsem bohužel nestihl. Spěchal jsem na ZAZ. Byla opět skvělá, podmanila si Ostravu od prvních tónů a mě bavila taky moc.
 
Cory Henry & The Funk Apostles mi připomínali Living Colour. Výbušné a docela fajn rokenrol, ale po chvíli jsem se šel uklidnit za Emou Brabcovou a reunion kapely Khoiba. Ema je jedna z našich nejlepších a taky nedoceněných zpěvaček. Před The Cure ideální předskokan. Dal jsem si jedno pivo a mazal na hlavní hvězdy letošních barev, o kterých se rozepisuji tady. Koncert úžasný, skvělý a inspirativní, budu z něj těžit ještě dlouho.
 
V euforii z The Cure jsem vyfotil Xaviera Rudda, jak troubí do dřeva i tančící rozpovídanou Rosalíu a mazal domů. Bylo to krásný, bylo toho dost. 44,6 km v nohách za čtyři dny. Mizím někam k vodě. Tak zas za rok.