Menu

červenec 2018 obrazem...

20/7/2018

Na Colours prší častěji než v textech kapely Priessnitz

Kdysi mi kamarád Lukáš, bubeník z kapely Fvtvre říkal zajímavý postřeh. Na každé desce Priessnitz musí alespoň v jedné písničce pršet. Na Colours musí pršet pokaždé. Včera taky pár kapek spadlo. I zajímavé hudby padalo dost. Třeba Hurray For The Riff Raff se skvělou zpěvačkou, co si léčí komplexy ze svých portorikánských kořenů. Drive Stage se v úvodních tónech transformovala na pódium v Bang Bang Bar Davida Lynche někde poblíž Twin Peaks. 

Pak rychlý přesun na hodného dědečka Uhlíře, který spolu s revivalovou metalovou kapelou z Hlučína nadšenému davu odvyprávěl, co se líbí dětem. Kytaroví Kensington byli taky fajn, WWW tradičně výborní. Tři, čtyři, pět… Jacob Banks jako převtělený Seal. Kaleo trochu uspávali, zato temně popová (kdo proboha vymýšlí ty škatulky?) Aurora představila skvělý set. Hodně se tancovalo a kroutilo. Že by nová Austra? Přeběh na Janka Ester Ledeckého, kde se Proklínalo, poměřovali se Krátcí ptáci, Žíznilo se jako v Americe a mobily přestárlých posluchačů svítily do tmy jako jejich zapalovače zamlada. Na konec Mura Masa, který podle PR textu umí všechno, ale mám pocit, že si jeho písničky u táboráku nezahrajete.

Takové byly čtvrteční Colours of Ostrava. Den druhý. Co přinese pátek?

19/7/2018

Odstartovaly deštivé barvy Ostravy

Barvy pláštěnek. Nacpaný Gong na Bernsteina, Dyka a jejich Mši. Potom Newyorští Lucky Chops, kde se bubeník celý koncert směje partě poskakujících chlápků v plavkách s hromadou dechů. Saxofon, pozoun, tuba jako zástupci ze skupiny nejzbytečnějších nástrojů. Pharell Williams mě víc než muzikou oslovil skutečností, že i v pětačtyřiceti můžeš hopsat po pódiu jako ve dvaceti.

Banditos se svým rokenrolem byly rozhodně uvěřitelnější než George Ezra a Nathaniel Rateliff. Výborný fyzikář DJ Ventolin a Beth Ditto, skvělá i se svým Fake účesem a rozjetým coverem Under The Bridge od Red Hot Chili Peppers. Vrcholem však byli stejně Future Islands. Kapelu ve které zpívá masový vrah, na klávesy hraje týpek z Kraftwerk a basu obhospodařuje pantáta z Hlučína, nemůžeš nemilovat. 

Omlouvám se všem dechařům a obyvatelům Hlučína za tento subjektivní fotoreport z prvního dne osmnáctého ročníku Colours Of Ostrava.

11/7/2018

Hvězdy, čísla a jeden jazyk

Když se vydáš pěšinou podél starého mostu, dorazíš k chrámu vystavěného na půdorysu pěticípé hvězdy. Vstoupíš jedním z pěti vchodů a ocitneš se před pěti oltáři. Pět hvězd kolem hlavy mučedníka Johánka a jeho jazyk nad hlavou v nebeské kupoli mezi plameny původní deseticípé hvězdy. Opat žďárského kláštera cisterciáků Václav Vejmluva a stavitel Jan Blažej Santini Aichel vystavěli svatostánek plný skrytých symbolů.

„Čísla jsou projev boží moudrosti v našem světě, přístupná poznání lidského ducha.“
(sv. Augustin)

Dvanáctka symbolizuje úplnost. Dvanáct měsíců v roce dvanáct hodin a dvanáct apoštolů, Dvanáctka spojuje čísla 3 a 4. Trojka je číslem nebeským od nejsvětější trojice, tři strany má rovnostranný trojúhelník. Čtyřka je přisouzena člověku a zemi. Čtyři světové strany, čtvero ročních období, čtyři živly: oheň, voda, vzduch, země.
 
Podle legendy byl Jan Nepomucký zpovědník královny Žofie, manželky Václava IV.  Žárlivý Václav chtěl znát tajemství své ženy a proto Jana Nepomuckého zajal a mučil jej. Ten jako správný zpovědník nic neprozradil, avšak za své mlčení zaplatil svým životem. Byl umučen, svázán a svržen do Vltavy, aby král zakryl svůj zločin. V řece nezůstal dlouho. Po dvou týdnech vytáhli rybáři poblíž Anežského kláštera bezvládné mužské tělo. Kolem hlavy zemřelého svítilo pět hvězd. Říká se, že to bylo kvůli pěti ranám Ježíše Krista. Nebo také, že se jedná o symboliku pěti písmen latinského tacui (mlčel jsem). 
 
Jan Nepomucký byl pochován v kostele sv. Kříže a při exhumaci v osmnáctém století byl v jeho lebce údajně nalezen neporušený jazyk. Proto také některá okna mají tvar jazyka. Ty ve tvaru biskupské mitry odkazují na stavebníka opata Václava Vejmluvu a sférický rovnostranný trojúhelník symbolizuje Nejsvětější Trojici.

5/7/2018

Cestou do polí

Žně pro tebe vždycky znamenaly konec prázdnin. Znamení, že se blíží odjezd domů. Letos je všechno nějak posunuté a kombajny vyjely do polí mnohem dřív. Vyrazil jsi do krajiny, abys navštívil svá místa, které jsi zanedbával snad už od velikonoc. Šplháš zarostlou cestou strmým svahem, prodíráš se pichlavým maliním a směřuješ na vrchol kopce.

Za odměnu se ti otevřou překrásné výhledy. Nekonečné žlutavé lány, co se vinou až za obzor. Suché stonky křupou ve větru a ty jsi tu sám. Den je na svém konci. Mineš kříž, který tady vítá pocestné a posadíš se pod stoletý strom, který tě jako obří slunečník ukryje před žhavým zapadajícím sluncem. Teď a tady, uprostřed celé té nádhery ti vůbec nic nechybí.

30/6/2018

Červnové ohlédnutí

Květen a červen byly nespavé měsíce. Vrchol sezóny, kdy je nejvíc práce a jede se na sto procent. Každý rok si říkám, že bych měl zvolnit, ale ono se to vždycky nějak zasekne. Ještě k tomu léto začalo letos o měsíc dřív. Člověk má chuť se sbalit a jen tak zbůhdarma vyrazit do krajiny a toulat se. Mraky jsou vysoko, myšlenky utíkají za nimi a kdo se má pak soustředit!

Lítal jsem mezi divadly a fotografoval divadelní festivaly v Olomouci a Ostravě, dělal vizuál pro dvě fotografické výstavy ve francouzském Lille, vizuál pro frýdeckomístecký divadelní festival „Odpoutaná scéna“ a grafickou podobu mutace výstavy Zahrádkářů Davida Macháče v Janovicích. Ve Frýdku-Místku jsem vystavoval grafické práce festivalu Sweetsen Fest z let 2008 až 2018 a v Ústí nad Labem byla zahájena má výstava fotografií: Anorexie, bulimie – dvě hluboké propasti. V Praze jsem převzal ocenění v soutěži Přehlídka divadelní fotografie“ v kategorii Inscenace/divadelně-performativní projekt – profesionálové. S Downbelow jsme odehráli několik koncertů a vypustili do světa nový videoklip. Našel se ale čas na i krásné koupání a výlety do přírody. Červenec snad bude klidnější.

30/6/2018

V náručí nejkrásnějších krajin

A tak jsi došel až sem, do kraje pohnuté minulosti. Vlak tady zabloudí jen občas v letních měsících a tak už jen opuštěné nádraží připomíná dávno zmizelý život. Vydal ses podél stromů úzkou pěšinou až na samou hranici pole. Slunce zapadá za obzor a prudce se opírá do žlutavých klasů a stromů a jejich stín tím neúměrně protahuje.

Natahuješ svoji ruku vysoko nad hlavu. Jako bys chtěl zkrotit světelné paprsky a schovat si je do dlaně, dřív než se setmí. Na večer tady bývá klid. Na svých toulkách moc lidí nepotkáváš. Když se blížíš k hustému křoví, zpomalíš. Našlapuješ opatrně. Prodíráš se větvemi a sestupuješ po skalním zlomu až na okraj strže. Dole vidíš překrásné jezero do kterého se za chvíli ponoříš a v náručí nejkrásnějších krajin se rozloučíš s posledním červnovým večerem.

29/6/2018

Ohlédnutí za divadelním festivalem Dream Factory 2018

Vzpomínám na Vojtěcha Varyše. Člověka, který mě naučil mít rád divadlo. Naše opilecké rozpravy v pět hodin ráno v olomouckých či ostravských pajzlech připadaly všem kolem nás jako nesmyslné bláboly. Přemýšlím nad nimi zrovna teď. když jedu vlakem z Ostravy do Prahy a třídím fotky z letošního festivalu Dream Factory Ostrava. 

V duchu počítám inscenace, který jsem za ty roky viděl a kolik jsem jich fotil. A taky myslím na to, co bych dělal teď, kdybych se z Vojtou nikdy nepotkal.

27/6/2018

Bývalé armádní ženijní sklady chátrají

Pamatuji si je jako malý kluk, když jsme kolem nich kdysi jezdívali starou škodovkou. Vysoké zdi obehnané ostnatým drátem, vojenský prostor, zákaz fotografování, zákaz vstupu. V osmdesátých letech celý areál sloužil jako ženijní sklad a opravárna techniky. V roce 2010 armáda šestnáct hektarů pozemků spolu s třicítkou objektů prodala soukromému subjektu. Od té doby chátrá.