lukashorky
Menu

Archiv

duben 2024
leden 2024
listopad 2023
říjen 2023
září 2023
srpen 2023
červenec 2023
červen 2023
květen 2023
duben 2023
únor 2023
leden 2023
listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

duben 2019 obrazem...

18/4/2019

Dvě violoncellistky a plakát na jeden jarní koncert

Hezky se to sešlo. Je první jarní den. Slunce svítí, ale trošku ještě mrazí. Procházím lokace na odpolední focení. Louka, kterou brzy přetne dálnice, lavičky u jezera, které fotím v každém ročním období. Moje oblíbená a dobře známá místa. Jaro mám spojené s výlety a krajinou, která se po zimě probouzí. Je trošku temná a bezbarvá a tím pádem i fotogenická a ideální pro černobílý film. Dneska bude přeci jenom barevnější. Rozzáří ji dvě violoncellistky ze Symfonického orchestru a trochu toho jara snad dostaneme i na plakát.

15/4/2019

Mlhavé jarní dny

Mlha se vznáší nad obzorem. Odráží se od špiček stromů a krajinu nechá dnes studenou a rozmazanou. Vzduch je ostrý jako břitva, obloha nízká a tmavá. Tak to tady po zimě chodí. Za velkým stromem uhneš z lesní cesty doleva přímo do náruče smrkového lesa. Půda je měkká, nasycená vodou a lepí se na boty. Jdeš po paměti, sníh před tebou ustupuje a ztrácí se v mělkých kalužích, které přeskakuješ jako zajíc. Míříš do opuštěné zátoky, kterou jsi objevil teprve před několika týdny.

Za chvíli se před tebou otevře překrásný výhled. Vítr sem fouká ze všech stran. Prohání se po hladině kolem starých pahýlů, které vyčuhují z vody jako dřevěné majáky. Připomínají, že tady před lety žádná voda nebyla. Široké pláně zatopila přehrada, mnoho domů zůstalo pohřbených na dně a život se vytratil. Ale duch tohoto místa tady žije dál. Vábí, jako noční lampa můru a ty se sem musíš už navždy vracet.

9/4/2019

V útrobách temné hráze

Den jako vymalovaný. Na lávce pochodují davy lidí, jako nějací mravenci, kteří míří do svého hnízda. V dálce na hřebenech Jeseníků si zima ještě drží sníh. Bělavé vrcholky svítí na horizontu a za pár týdnů se rozpustí v Jesenickém moři, jak se této přehradě někdy říká. Stavěl ji můj strýc, tehdy generální ředitel Ingstavu Brno. Když se celá rodina sešla o Velikonocích u babičky, vždycky se s mým otcem hádali o přehradách. Třeba kvůli Dlouhým stráním, které uřezaly kus kopce Mravenečník. Strejda za to pochopitelně nemohl, ale to v tu chvíli bylo úplně jedno.

Názorový střed stavitele a zastánce nedotknutelnosti panenské přírody v Jeseníkách  mám v paměti dodnes a cosi z těch debat ve mě asi zůstalo. Obdiv k megalomanským stavbám je prý takové kutilství ve velkém. V povodí Odry mám zmapované všechny přehrady a skoro všechny jsem prolezl zevnitř. Letos jsem se stavil na Hartu a Kružberk. Procházka revizní štolou je přece ideální program na slunečnou jarní sobotu. V suterénu elektrárny duní živel, který se žene obrovskou silou proti turbíně. Není slyšet vlastního slova. Za to v hrázi je klid. Procházíš stísněné prostory, v na zdech dlouhých chodeb visí krápníky. Z klenby betonové jeskyně kape voda. Jenom neklepat na stěnu, mohla by se protrhnout, říká se. 

Výstavba údolní nádrže u obce Slezská Harta na řece Moravici byla realizována v letech 1987 až 1997 a napouštění proběhlo v letech 1996–1998 v rekordním čase, díky povodním v roce 1997. Z mohutných přivaděčů je voda odpadní štolou přivedena do elektrárny s výkonem generátoru přes 3 MW. Přehrada je propojena s níže položeným a menším Kružberkem, jehož elektrárna generuje jen 400 kW. Vodárenská nádrž na řece Moravici u Kružberku byla vybudována jako první údolní nádrž v povodí Odry v letech 1948–1955 a definitivní napuštění proběhlo v roce 1957.

7/4/2019

Nikiszowiec. Fascinující dělnická kolonie na předměstí Katovic

Nikiszowiec je dělnická kolonie na předměstí polských Katovic. Byla vybudována na počátku 20. století především pro horníky Dolu Giesche. Místo má krásnou atmosféru a tepe životem. Třípatrové budovy jsou postaveny z červených cihel s vnitřními dvory. do několika vzájemně propojených bloků. Kolonie byla vybudována podle návrhu německých architektů Zillmannových a svoje jméno získala po baronovi Nickischovi z Rosenegku, členu dozorčí rady tehdejšího majitele společnosti „Spadkobiercy Jerzego Giesche“. 

Vše je pod přísnou památkovou ochranou, ale ze čtvrti se naštěstí nestal turistický skansen. Lidé zde normálně žijí. V kolonii se nachází škola, Radnice, kostel i obchody a v centru probíhají trhy. Ke Katovicím byl Nikiszowiec přidružen v roce 1960. Tohle místo stojí určitě za návštěvu. A v místní stylové cukrárně mají vynikající zákusky.

3/4/2019

Ledové měsíce nového roku

Zlatavé linie vystřelují z břidlicového valu vzhůru k podvečernímu nebi. Mrazivý vítr čeří hladinu zatopeného lomu a nafoukává sypký sníh do závějí. Tvoje stopy brzo zahladí a krajina bude zase čistá jako list papíru. Chodíš sem, abys koloběh ročních období zaznamenával jako do deníku. Slunce se na sklonku dne schovává za mohutnou stěnu, která se prudce zvedá z hlubiny jezera. Je leden. Zamrzlá hladina deformuje odraz skály v ledové tříšti, jako by vrtkavým štětcem nanášel barvu abstraktní malíř. 

V únoru už sníh ustupuje. Zima slábne a teplých dnů přibývá. Na travnatých stezkách začíná obleva a pod nohama je cítit bláto. Led na jezeře puká, praskliny se táhnou po celé ploše a brzdí až na protější skále. Břehy odrážejí první smělé vlny a vyplavují zbytky tlejícího listí z loňska. Vítr skučí ve větvích, které ještě minule nosily sníh. Zalézá ti do rukávů a studí na kůži. Obloha je plná šedých tahů a světlo skrz prostupuje jen ztěžka. Takhle nějak vypadá smutek. Plný zvláštní melancholie, která tě provází odjakživa. Tohle místo ji má. Víš to. A proto tu vlastně jsi.

1/4/2019

Březnové přírůstky mé knihovny

Na knihy mám vypracovanou solidní sběratelskou úchylku. Jsem pověstný hromaděním různých věcí, kterými se postupně zabedňuji ve svém světě. Nicméně sbírání knížek patří k té světlejší stránce diagnózy. Utrácím za ně dost peněz, některé mám v knihovně zařazené ještě ve fólii a čekají na svůj čas. Při procházení balíku, který dorazil teprve před několika hodinami, jsem se rozhodl sepsat pár slov. Takové subjektivní postřehy, co vás třeba inspirují a něco z toho přehledu si pořídíte taky. Vždyť v našem virtuálním světě je třeba mít i něco fyzického.

Velkou radost mi udělal rozsáhlý přehled českých a slovenských fotografických publikací, které sestavil americký sběratel s německými kořeny Manfred Heiting. Od sedmdesátých let navštěvuje Prahu a kromě knih sbírá i fotografie předních českých a světových autorů. Kniha České a slovenské fotografické publikace, 1918–1989 podrobně zkoumá v devíti kapitolách více než 800 publikací. Vydání této knihy je úžasný počin. Už jen proto, že velká část Heitingovy sbírky, která je v knize zastoupena, lehla popelem při nedávných kalifornských požárech.

Miloň Novotný ve své publikaci Londýn zobrazuje magická místa britské metropole šedesátých let. Jeho fotografie patří mnohdy do subjektivního dokumentu. Mimochodem slavná fotografie Miloně Novotného z Palachova pohřbu nedávno rozvířila český mediální prostor, když se podařilo identifikovat chlapce vzdávajícího úctu skautským pozdravem.

Závěr knižní trilogie editora Vladimíra 518 s názvem Kmeny 90 se stejně jako dva předchozí díly věnuje prostředí městských subkultur. Třetí díl kmenů mapuje období devadesátých let. Dobové fotografie propojují aktuální rozhovory a komentáře. Já sám jsem prošel v páté třídě metalovým obdobím, abych později v třídě sedmé konvertoval k depešákům. A ajťák jsem byl vlastně celou dobu.

Ranné fotografie Antonína Kratochvíla z jeho amerického exilu představuje kniha Cirkus Sideshow. Žádné nakloněné horizonty ani pohybově neostré emotivní fotografie, které známe z jeho pozdější tvorby, v knize nenajdete. Sondu do prostředí nejrůznějších fyzicky poznamenaných lidí, kteří jsou divákům ukazováni jako bizarní bytosti, Kratochvíl fotografoval v letech 1973–1974 v Gibsotonu na Floridě.

Kniha fotografií Miroslava Machotky reprezentuje jeho práci posledních čtyřiceti let. Jde převážně o různá nalezená zátiší plná geometrických obrazců. Fotografie bez lidí, kteří jsou přítomni pouze v náznacích a stínech.

Dana Kyndrová ve své knize Rusové: jejich ikony a touhy představuje pohled na Rusko v rozmezí čtyřiceti let. Ten započal v roku 1976, když tehdejší Sovětský svaz navštívila ještě za studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, aby si zdokonalila ruštinu. 

Jako kluk jsem běhal po jesenických kopcích a v lesích hledal ukryté objekty předválečného československého opevnění, které za desítky let zarostly často nepropustnou vegetací. Znám každý detail řopíku, všechny typy pěchotních srubů i velkých dělostřeleckých tvrzí. Pro milovníky válečné tématiky, národní hrdosti a stavitelského umu našich dědů, můžu doporučit velkou obrazovou knihu Československého opevnění. Obsahuje mnoho historických fotografií, tematicky shrnutých do bloků podle místa výskytu.

Ludvíka Švába jsem registroval jen ve stínu Jana Švankmajera. Oba spojoval surrealismus a aktivity v časopise Analogon. Šváb byl civilním povoláním psychiatr, ale ve svém volném čase se věnoval divadlu, jazzové hudbě, výtvarnému umění, fotografii a filmu. Kniha Uklidit po mé smrti se dotýká všech jeho tvůrčích oblastí, avšak zaměřuje se především na jeho filmovou tvorbu, která je zastoupena na bohatě vypraveném přiloženém DVD. Publikace představuje komplexní pohled na renesančního umělce, který mistrně překračoval hranice různých uměleckých disciplín. Kniha z vydavatelství Národního filmového archivu získala prestižní cenu EdAwards 2018 za grafické zpracování. Musím potvrdit, je nádherná.

Mimo obrazové publikace jsem do své knihovny zařadil dva zástupce české beletrie. Jaroslava Rudiše znám osobně, potkali jsme se mnohokrát na koncertech Priessnitz, Kafkabandu a dalších spřízněných kapel. Jeho knižní prvotina Nebe pod Berlínem mě silně ovlivnila. Ať už pro specifický způsob vyprávění nebo díky téměř snovému vyobrazení magického prostředí Berlína bez obrazu, jen pomocí slov. Svůj rukopis ještě lépe vyprofiloval  ve své další knize Grandhotel (později zfilmované Davidem Ondříčkem). Když si knihu přečtete, musíte okamžitě odjet na Ještěd a přespat v ikonickém vysílači minimálně jednu noc. V Rudišově aktuální novince Český ráj se údajně všechno točí kolem sauny. Ondřeje Hübla jsem objevil až díky aktuálnímu seriálu České televize Zkáza Dejvického divadla. Hübl se dlouhodobě věnuje natáčení reklam a vypadá na solidního pankáče se zvláštním smyslem pro humor. Na jeho prvotinu s názvem Hod mrtvou labutí jsem docela zvědavý.