lukashorky
Menu

Archiv

listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

březen 2019 obrazem...

26/3/2019

Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři

Vstoupíš do ní. Dotkneš se, zlehka osaháš, zastavíš a chvíli jen koukáš. Oči si brzy zvyknou. Ve smutném kraji zimy poblíž polských hranic, kde se stopy původních obyvatel občas zjevují jako siluety v bezčasí. Bloudí loukami a hledají své kořeny, po válce násilně přeťaté v rámci kolektivní viny. Za léta se tady kocháš dalekými výhledy, ale teď je tvůj pohled chycený do nepropustné sítě vodní clony. Pak se rozejdeš. Pomalými kroky vykročíš do prázdnoty. Zjeví se maják s prsty vztyčenými k nebi. Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři.

19/3/2019

Na skvělé výstavě Jirky Hankeho

Jiří Hanke vplul do mého života vlastně úplnou náhodou. Díky výstavě anorektiček, kterou mi v jeho proslulé kladenské Malé galerii zprostředkoval kladenský zdravotní ústav v lednu 2006. Byl to můj start do světa fotografie, když mi vystavený soubor otevřel cestu ke studiu na Institutu tvůrčí fotografie. O Jirkovi a jeho galerii jsem napsal bakalářskou i magisterskou práci, jeho tvorbu pravidelně sleduji a za ty roky se z nás stali kamarádi. 

Včera byla v Galerii hlavního města Prahy otevřena velká retrospektivní výstava: Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, kterou pro prostor Domu fotografie připravil kurátor Josef Moucha.

Foto: Vladimír Birgus

13/3/2019

Lekce z Teorie dospělosti u Bezručů

Slavné dílo předního severského dramatika Henrika Ibsena Heda Gablerová se představuje v ostravském Divadle Petra Bezruče v autorské parafrázi česko-chilské autorky Anny Saavedry s názvem Teorie dospělosti. Společenské drama, které bylo napsáno koncem 19. století, autoři přiblížili současné generaci třicátníků. Hlavní postavou hry je Heda, která tráví nudné dny v betonové vile. Navíc se objevuje až příliš mnoho přízraků z minulosti, včetně osudové lásky. Krásná, smutná, trochu zklamaná i cynická Heda v podání skvělé Magdalény Tkačíkové. 

4/3/2019

Ospalou krajinou

Ospalá prosincová přehrada. Šedavé mraky přikryly oblohu a brání slunci, aby se svými paprsky dotýkaly hladiny. Vody je v tento zimní čas docela málo. Procházíš po místech, která bývají jindy ukrytá v hlubinách. Podél břehů sleduješ pozůstatky minulosti. Tady stál kostel a hned vedle hřbitov. Čtvercové půdorysy hrobů vystupují z jezera. Opodál chátrá opuštěné rekreační středisko, za zátokou vyhlíží odstavené karavany letní sezónu. Den pod vrcholky Beskyd pomalu usíná a tvoje osamělá toulka krajinou končí.