lukashorky
Menu

Archiv

listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

28/11/2011

Downbelow se vracejí do Bohumína

Po listopadové Ostravě a polotajném Frýdku-Místku zavítají Downbelow v rámci svého Roadside Traveler Tour 2011 do Bohumína. Po dlouhých šesti letech se tak vrací do míst, kde odehráli nezapomenutelné koncerty. Vůbec první vystoupení Downbelow na půdě bohumínské Bedrunky proběhlo 30. března 2001.

23/11/2011

Sněžit ještě nebude, oči mám pořád modré

Ne že bych Tatabojs neposlouchal. Spíš jsme se míjeli. Kamarádský vztah na dálku, co nikdy závratně nevzplane, ale tím pádem zase nikdy neshoří. Je to jako s holkou, co můžeš mít rád celý život jen tak. Vzpomínám na svůj první koncert Tatabojs, i když si z toho večera pamatuji jenom skákajícího basáka na pódiu a pár útržků z mejdanu v jiném v klubu, který snad někdo udělal ze svého obýváku na náměstí v Místku.

Taky to dost dobře mohl být byt nějakého kámoše. Rodiče ho nechali doma, aby hlídal psa, odjeli na chalupu do Beskyd a najednou večírek. Kdo ví, jak to tehdy bylo. Chodili jsme na gympl, bavila nás muzika a Tatabojs vydali svůj debut.

Frýdek-Místek

„…tak vypusť Prahu a přijeď v pátek do Olomouce,“ ozvalo se z telefonu. „Můžeme se domluvit tam. Večer bude afterparty s Tatabojs.“ Ani jsem moc neváhal. Stejně se mi nechtělo trmácet se vlakem až do Prahy. Odložíme schůzku a potkáme se v pátek. Dobrý nápad. Vendulka mívá většinou jenom dobré nápady. Kromě toho, že má pod sebou Priessnitz, dělá na aktuální šňůře klukům z Tatabojs tourmanagera. Tak je po dlouhých letech uvidím zase na živo.

Olomouc, Jazz Tibet

Pět hodin a tma. Seděli jsme v skoro prázdném klubu s příjemnou obsluhou. Chvíli jsme řešili pracovní věci, ale pak už debata plynula napříč tématy, volně prostorem i časem. Pódium nachystané, kapela komplet, koncert se blížil. Někdy po deváté se na pódiu zjevil Mardoša s iPodem a začal vyluzovat podivné zvuky. Je jedno, kdo to vlastně začal. Jestli bzučel iPod nebo Mardoša. Na samply jsem zvyklý, ale tyhle frekvence? Pak přišel bosý klavírista s lahví vína a já se začal trochu bát.

Milan to odklepal. Spustili první set. Kapela rozdělila vystoupení na dvě části. Když máš dobrý písničky, tak budou dobře znít třeba i na hřeben. (pozn. autora: forma versus obsah, viď Vendulko) Hezky se to poslouchalo. Co píseň to improvizace, kterou nevymyslíš na žádném koncertě nebo desce. Prostě se musí sejít všechny aury a konstelace na správném místě ve správný čas a pak se dějí věci. Jako třeba teď. Bylo mi jasné, že jsem se stal svědkem něčeho legendárního, co se zcela jistě zapíše do dějin bez šance na reprízu.

Bizarní country, kovbojské interpretace nebo francouzské intermezza. S každou další věcí kluci víc a víc experimentovali. Muzika, nebo možná spíš představení několika forem s prvky hudby, recitace, divadla a tance, co s za normální situace nikdy samo nenamíchá. A když k tomu ještě zradí technika a podělá se klavír… Někoho to rozhodí, jiného naopak inspiruje. Jirka (klavírista) pořád něco mačkal, zkoušel, chodil dokola a kroutil hlavou. Asi ještě věřil, že to nějak opraví. Nakonec zalezl pod piano, že čouhaly jenom bosé nohy a pustil se do dekonstrukce nástroje. Korunu tomu nasadil produkční klubu Vláďa Foret. Za doprovodu zbytku Tatabojs si pod ten klavír lehl taky. Každá ruka přece dobrá. Fakt jsem se bavil a se mnou celý klub.

Obrazy divného filmu, kdy pár bláznů ovládá pódium někde v městečku Twin Peaks. Klavírista spolu s produkčním opravují klavír. Kytarista se nenechá vycukat, zůstává v tempu a s očividným nasazením hraje svůj part. Bubeník tancuje na židličce, basista místo basy ladí pištící iPod a je nadšený z toho všeho úplně nejvíc. Šel jsem do kolen a za tohle je budu milovat asi až do smrti. Poslední věc a konec. Všem v sále bylo jasné, že číslo tohoto formátu se už jen tak někdy nezopakuje. Kdo neviděl, může litovat. Já měl ten večer prostě kliku. A jak se občas stává, místo návratu domů jsem se nějak zapomněl a zůstal v Olomouci do rána. Kde hrají další den?

Vsetín, Tři opice.

Oproti včerejšímu Tibetu byla scéna plně pod proudem. Začali Republic of Two. Jenom kytary, zpěv, klid a pohoda. Píseň co píseň kluci postupně vystupovali ze tmy. Bylo vidět, že osvětlovači vidí a taky vědí, co dělají. Pak nastoupili Tatabojs. Energetická smršť, že musíš skákat a skákat, i když nejsi skákající typ. Dav tě strhne, neboj. Opakování, opakování, opakování… Právem Tatabojs patří do první ligy. Na pódiu nechali všechno. Ostatně s dobrým zázemím jde všechno samo. Zvuk pod rukama Dušana Neuwertha byl super a když ti stage připraví schopní technici (viď, Hynku), co víc si přát? Asi už jen pořádný rock’n’roll. A ten byl. Mimochodem kdy zase někde hrajete?

Neděle

Byla šedá. Plná zimy a kabátů, co křižují dopolední Vsetín. Ranní sprcha, zubní pasta na stehně, co je prý sexy. Velký hotel plný bezejmenných příběhů, které někdy mizí z paměti závratnou rychlostí a jindy zůstávají hluboko. Jako vzpomínky na krásný víkend s Tatabojs. Vzpomínky plné pozitivní energie a nadšení. Romantické loučení s tím vším. Vlak se rozjel a míří zpátky do ledové reality. „Ale sněžit ještě nebude, oči mám pořád modré…“