lukashorky
Menu

Archiv

listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

9/8/2012

Ale Fred přece hrál s Jamesem Brownem

Byl jsem byl mladý, okouzlený a věřil jsem, že zahrát 150 tónů do vteřiny je ten nejlepší orgasmus. Teď jsem starý, větší pankáč a mám rád rokenrol. Sice hraji na basu, ale za basáka se teda moc nepovažuji. Vlastně nejsem ani muzikant, natož jazzman. Neumím moc postupů, taky nesnáším jamování a o většině posluchačů jazzu si myslím, že je to parta snobů, co ráda tleská do kolen uprostřed písničky, protože se to tak prostě dělá.

Pankáčský Jazzový výstup předvedla kapela kolem Radovana Tariška. Nasazení z nich lezlo každou nitkou propocených obleků. Ale s Fredem a jeho bandem to bylo horší. The Chicken od Jaca Pastoria na úvod, avšak v hlavě zněl přece jenom originál. Celý set se trochu vlekl a oproti svým předskokanům vlastně nudili. 

…ale Fred přece hrál s Jamesem Brownem! Tak to bude legenda.

Jazz na zámku, 22. 7. 2012 Frýdek-Místek

7/8/2012

Bečka, kde bečka nikdy nebyla

Zvláštní fenomén letních srazů maturitní 4A. Příští rok to bude dvacet let. Rok co rok na stejným místě udržujeme kontakt. Pro okolí možná infantilní vrtoch těch, co nikdy nedospěli a zůstali zamrzlí ve školních lavicích, ale pro mě byl Gympl silné období. Proto tento zápis, abych utřídil myšlenky a nezapomněl.

ze vzpomínek na první Sosninu

termín: sobota 25. června 1994 sestava: komplet 4A bez Jany Pflegrové

„25. 7. 1994 21:05 – Před měsícem byla BEČKA a zrovna jsme stáli u ohně s … lahví … vody,“ začíná dopis Marcely Bužgové, který přišel k babičce do Lysic, kde jsem trávil celé letní prázdniny. Je proto jisté, že stěžejní část Bečky (pomineme-li fakt, že někteří začali už v pátek) se konala v sobotu 25. června 1994. Za původním nápadem stál Radek Pělucha a akce se měla konat v Lískovci, ale všechno bylo jinak…

V pátek se pil Jabčák za 18. V sobotu měla být bečka, ale přijel akorát plný vozík lahváčů, Pepa Kůrka a David Stypka. Tradice lahváčů, stejně jako Stypkova košile a můj stan Woodstock je to jediné, co přežilo až do dnes. Kotel, Martin a Maroš se cucali se Šenou. Cituji Maroše, když vzpomíná: „…protože Šena byla velká jak cyp.“

„Hned když mi došel LETTER FROM YOU, zavolala jsem Pepovi a ptala jsem se, kdy bude Bečka. On vůbec neveděl, že něco organizuje…,“ pokračuje dopis od Marcely a je tudíž jasné, že za rozhodnutím upořádat bečku na Sosnině stojí Pepa Kůrka a byla mu tím nechtěně připsána role organizátora i té další.

S Davidem Kiršem a Daidem Kopřivou jsme dorazili společně (po usilovném hledání místa, z úplně jiné strany). Pil jsem Colu s vínem a odešel jsme večer i s Davidama a Marcelou. Tehdy jsme byli pomalejší a příliš slušní, abychom zůstali do neděle. Akce to byla zásadní, což se v příších letech potvrdilo. První vztahy a lásky podél břehu Morávky. Nakonec dostaly jiiný tvar, stejně jako koryto řeky, které se za těch dvacet let několikrát proměnilo. Stojí za to se tam vracet a hledat své gymplové kořeny.

Původní slib, že se na místo rok co rok budeme vracet, vzal za své z růných důvodů. Je však jisté, že původní sláva Bečky bude opět jednou obnovena. Zůstali jsme tři nejsilnější, kteří nikdy nevynechali. Já, David Kirš a Martin Rusek.