lukashorky
Menu

Archiv

listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

31/12/2009

Černý trojúhelník

Do severních čech jezdím v posledních letech poměrně často. Zajímá mne krajina, která podobně jako ostravská trpěla devastací životního prostředí. Koncem roku mě zavedly pracovní povinnosti do chomutova, když jsem otevíral své výstavy a besedoval se studenty.

8/12/2009

Jindřich Štreit – Vítkovice

Nová obrazová publikace předního českého dokumentaristy Jindřicha Štreita zachycuje život v prostředí Vítkovických železáren. Po bilanční monografii, vydané k příležitosti autorových šedesátin, přichází kniha z průmyslového prostředí ostravských Vítkovic. Jindřich Štreit tak navázal na práci, kterou započal při fotografování Lidí Třineckých Železáren z roku 2000.

Příkladů z minulosti, kdy fotograf pracuje na zakázku velké společnosti je více. Už ve dvacátých letech minulého století Charles Sheeler fotografoval ve Fordových závodech a jeho fotografie se staly vzorem pro další nastupující generaci dokumentaristů. Historicky vak nemusíme mířit daleko za oceán. Český fotograf Vladimír Hipman vystavoval 12. září 1938 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze své snímky z prostředí Báňské a hutní společnosti, koncem roku 1945 mu vychází fotografická publikace Práce je živá, tématicky věnovaná práci v dolech, továrnách a na stavbách.

K veliké degradaci a znásilnění média fotografie ve službách propagandy dochází v padesátých letech při nástupu komunistické strany. Znárodňovaly se fotografické živnosti a tiskárny. Po vzoru sovětské politiky se snímky „budování vlasti“a práce, staly výkladní skříní socialistického realismu. Od sametové revoluce, která měla za následek změnu režimu a opětovný návrat k demokracii uplynulo dvacet let. Všichni máme v paměti veselé portréty dělníků bourající pracovní rekordy. Čtyřicetiletá doba temna zůstala hluboko zakořeněná. Je proto velice důležité, že autor nahlíží na téma svým poetickým způsobem.

Jindřich Štreit často význam svých fotografií schovává za symboly. Fotograf vesnice, jak bývá často označován, dokumentuje běžný chod továrny. Už na první pohled obálka knihy ukazuje, že autora nezajímají pracovní a technické postupy. Novodobý Golem kráčející ze tmy kamsi do neznáma, symbol moderní doby nebo spíš figurka ze snu, která bloudí po nocích vítkovickými provozy? Autor zůstává věrný svým zažitým postupům. Jeho Leica, starý Nikon a otevřené srdce – to jsou osvědčené nástroje pro interpretaci svých myšlenek. V čele jeho zájmu stojí člověk. Portréty obyčejných lidí poznamenané prací ve vícesměnném provozu zůstávají stále ústředním motivem. Co je však velmi zajímavé, na dvojstranách jsou konfrontovány se zátišími z různých koutů továrních hal a provozů. Je nutno podotknout, že tato oblast fotografie je v autorově dosavadní tvorbě ojedinělá. Dovolím si tvrdit, že je to vůbec poprvé a volba to byla určitě správná, protože výklad smyslu fotografií tím dostává úplně nový rozměr. Některé snímky v nás vyvolávají pocity podobné z fotografií industriálních zátiší Ivo Přečka, někdy vidíme významové pokračování fotografií Viléma Reichmanna „V řadě“. Každý si svoji interpretaci najde sám a to je dobře. Vždyť fotografie může mít významů mnoho, i když využívá podobný jazyk.

Součástí knihy je CD se skladbou Vozes de aço (Hlasy ocele) od Petry Oliveira Bachraté, kterou interpretuje dcera Jindřicha Štreita Monika.Úvodní slovo napsal Jan Balabán, spisovatel pevně spjatý s Vítkovickým provozem, ve kterém pracoval jako technický překladatel. Závěrem je nutno zmínit perfektní knihařské zpracování, kvalitní papír a tradičně skvělé grafické zpracování Otakara Karlase. Výsledný dojem je magický, máme zvláštní pocit, že bychom si měli obléknout montérky a nejbližší tramvají jet směrem k továrně na směnu vstříc romantice tak, jak ji Jindřich Štreit se svojí osobitou poetikou předkládá v této knize.

7/12/2009

Beseda se studenty v Chomutově

V rámci dvou výstav – „Dvě hluboké propasti“ a „Deníky“, které proběhly v Chomutově – jsem besedoval se studenty Střední zdravotnické školy. Takové setkání je vždycky přínosné. Zpětná reakce, kterou dostávám od okolí, je tolik potřebná pro další práci.