lukashorky
Menu

Archiv

listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

srpen 2018 obrazem...

31/8/2018

Srpnové ohlédnutí

Vysoká škola není žádný rychlokurz, nicméně po jedenácti letech studia už bylo na čase. Začátkem září mě čekají státnice a celé prázdniny jsem se věnoval převážně aktivitám, které směřovaly k závěru studia na Institutu tvůrčí fotografie. Moje diplomová práce mapovala osm posledních let Malé galerie v České spořitelně v Kladně. Bylo to mé poděkování galeristovi Jiřímu Hankemu.

Hanke stál u zrodu mé fotografické kariéry, když vystavil můj první soubor o mentální anorexii a bulimii v roce 2006. Byla to od něho docela odvaha, zařadit do své prestižní galerie úplně neznámého autora. Na státnice jsem se připravoval na chalupě v Jeseníkách. Ale nebylo to jen o studiu. Stihl jsem odehrát i vyfotit pár koncertů. No a co bude dál?

27/8/2018

Slunce už tolik nehřeje

Celé léto ses toulal krajinou svého srdce. Vítr tě unášel po kamenitých cestách, co se zvedají z hlubokých jesenických údolí, aby na svém konci ve výšinách protnuly modravé nebe. Sledoval jsi nekonečné horizonty, utíkal před deštěm, máčel nohy v kalužích, potocích nebo starých zatopených lomech. Pozoroval jsi světlo, jak se v koloběhu dne mění a prostupuje okolím. 

Ale teď už se s létem pomalu loučíš. Slunce už tolik nehřeje. Zapadá dřív. Schovává se za dešťové mraky a barví oblohu do oranžova. Ještě pár kroků, než se vyšplháš na skalní masív a rozhlédneš se do dálky. Přízemní starosti jsi nechal kdysi dole. Tady nahoře na těžké věci není místo.

9/8/2018

Sobotní dvoják

Koncerty jsou fajn. Zvlášť když se povedou. O víkendu jsme byli v dobré společnosti. Ve Frýdku-Místku s Jasnou Pákou a Garáží, na Čeladné s Davidem Kolerem. Hraje s námi teď Petr Kružík, když Priessnitz zrovna hybernují. Chystáme spolu na podzim nějaké novinky. Těším se, až se zavřeme na pár dnů v Jeseníkách a budeme tvořit. Vždyť tvoření je na životě přece to nejkrásnější.

7/8/2018

Na louky pod bělavé mraky

Pověsila se mu kolem krku. Hlavu opřela o ramena a zašeptala: „Vezmi mě tam nahoru“ a ukázala prstem skrz pootevřené okno. „Tam na louky, jak jsi o nich vyprávěl.“ Vzduch zahřívalo odpolední slunce a mraky klouzaly líně po obloze. Prohrábla si vlasy a podívala se přímo do očí. „Každý musí někam patřit a já své kořeny našla tady.“ Sesunula se z postele pomalu dolů. Křehká schránka, co hledá sama sebe. 

Vyšli z domu. Mlčky se brodili krajinou a kamenitá cesta je zavedla skoro až k hranici. Sedli si do závětří velkého balíku slámy a dívali se, jak vrcholky hor splývají s nebem. Nedotýkali se. Zatím ještě ne.

5/8/2018

Před bouřkou

A tak ses vydal starou lesní pěšinou a došel jsi až sem. Mezi borůvčí a vyvrácené pařezy, které odpočívají v měkké mechové peřině. Bouřka visela ve vzduchu, ale tobě to bylo v tu chvíli úplně jedno. Zastavil jsi a zahleděl ses do krajiny. Sledoval jsi siluety kopců a zapisoval každou jejich křivku hluboko do sebe. Abys nezapomněl. Ty nejkrásnější zážitky jsou většinou na první pohled docela obyčejné.