Menu

srpen 2018 obrazem...

31/8/2018

Srpnové ohlédnutí

Vysoká škola není žádný rychlokurz, nicméně po jedenácti letech studia už bylo na čase. Začátkem září mě čekají státnice a celé prázdniny jsem se věnoval převážně aktivitám, které směřovaly k závěru studia na Institutu tvůrčí fotografie. Moje diplomová práce mapovala osm posledních let Malé galerie v České spořitelně v Kladně. Bylo to mé poděkování galeristovi Jiřímu Hankemu.

Hanke stál u zrodu mé fotografické kariéry, když vystavil můj první soubor o mentální anorexii a bulimii v roce 2006. Byla to od něho docela odvaha, zařadit do své prestižní galerie úplně neznámého autora. Na státnice jsem se připravoval na chalupě v Jeseníkách. Ale nebylo to jen o studiu. Stihl jsem odehrát i vyfotit pár koncertů. No a co bude dál?

27/8/2018

Slunce už tolik nehřeje

Celé léto ses toulal krajinou svého srdce. Vítr tě unášel po kamenitých cestách, co se zvedají z hlubokých jesenických údolí, aby na svém konci ve výšinách protnuly modravé nebe. Sledoval jsi nekonečné horizonty, utíkal před deštěm, máčel nohy v kalužích, potocích nebo starých zatopených lomech. Pozoroval jsi světlo, jak se v koloběhu dne mění a prostupuje okolím. 

Ale teď už se s létem pomalu loučíš. Slunce už tolik nehřeje. Zapadá dřív. Schovává se za dešťové mraky a barví oblohu do oranžova. Ještě pár kroků, než se vyšplháš na skalní masív a rozhlédneš se do dálky. Přízemní starosti jsi nechal kdysi dole. Tady nahoře na těžké věci není místo.

9/8/2018

Sobotní dvoják

Koncerty jsou fajn. Zvlášť když se povedou. O víkendu jsme byli v dobré společnosti. Ve Frýdku-Místku s Jasnou Pákou a Garáží, na Čeladné s Davidem Kolerem. Hraje s námi teď Petr Kružík, když Priessnitz zrovna hybernují. Chystáme spolu na podzim nějaké novinky. Těším se, až se zavřeme na pár dnů v Jeseníkách a budeme tvořit. Vždyť tvoření je na životě přece to nejkrásnější.

7/8/2018

Na louky pod bělavé mraky

Pověsila se mu kolem krku. Hlavu opřela o ramena a zašeptala: „Vezmi mě tam nahoru“ a ukázala prstem skrz pootevřené okno. „Tam na louky, jak jsi o nich vyprávěl.“ Vzduch zahřívalo odpolední slunce a mraky klouzaly líně po obloze. Prohrábla si vlasy a podívala se přímo do očí. „Každý musí někam patřit a já své kořeny našla tady.“ Sesunula se z postele pomalu dolů. Křehká schránka, co hledá sama sebe. 

Vyšli z domu. Mlčky se brodili krajinou a kamenitá cesta je zavedla skoro až k hranici. Sedli si do závětří velkého balíku slámy a dívali se, jak vrcholky hor splývají s nebem. Nedotýkali se. Zatím ještě ne.

5/8/2018

Před bouřkou

A tak ses vydal starou lesní pěšinou a došel jsi až sem. Mezi borůvčí a vyvrácené pařezy, které odpočívají v měkké mechové peřině. Bouřka visela ve vzduchu, ale tobě to bylo v tu chvíli úplně jedno. Zastavil jsi a zahleděl ses do krajiny. Sledoval jsi siluety kopců a zapisoval každou jejich křivku hluboko do sebe. Abys nezapomněl. Ty nejkrásnější zážitky jsou většinou na první pohled docela obyčejné.