lukashorky
Menu

Archiv

duben 2024
leden 2024
listopad 2023
říjen 2023
září 2023
srpen 2023
červenec 2023
červen 2023
květen 2023
duben 2023
únor 2023
leden 2023
listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

26/1/2011

Downbelow – michání jde do finále

V současné době se dokončuje pod taktovkou Marka Hoblíka finální mix naší deskyRoadside traveler. Děláme poslední úpravy v aranžích tak, aby bylo vše připraveno pro mastering. Teprve pak může začít naše jarní miniturné.

24/1/2011

Downbelow spouštějí nové stránky

Už nějaké měsíce ladíme nový web. Dělali bychom na tom asi do nekonečna, ale jednou to stejně musíš vypustit do do éteru. S velkou radostí oznamuji, že stránky www.downbelow.cz jsou na světě a tím oficiálně startuj naše mediální kampaň na připravovanou desku Roadside Traveler.

9/1/2011

Priessnitz za scénou Pentagonu

V podvečer prosincové sváteční neděle se splnil sen i těch, kteří už nedoufali. Po dlouhodobé stagnaci na pódiích zase vystupují Priessnitz, kteří tím navazují na tradici vánočních koncertů. K radosti všech jesenických fanoušků se vrací ke kořenům a hrají opět v tento čas ve svém rodném městě. Předvedli se v plné síle před připravovanou jarní koncertní šňůrou. Venku byla krásná zima, sníh a mráz. Natřískaný Pentagon kromě Priessnitz hostil také Obří broskev a frýdeckomísteckou Prouzu.

V podvečer prosincové sváteční neděle se splnil sen i těch, kteří už nedoufali. Po dlouhodobé stagnaci na pódiích zase vystupují Priessnitz, kteří tím navazují na tradici vánočních koncertů. K radosti všech jesenických fanoušků se vrací ke kořenům a hrají opět v tento čas ve svém rodném městě. Předvedli se v plné síle před připravovanou jarní koncertní šňůrou. Venku byla krásná zima, sníh a mráz. Natřískaný Pentagon kromě Priessnitz hostil také Obří broskev a frýdecko-místeckou Prouzu.

Můj srdcový vztah ke kapele je všeobecně známý. Mám je prostě rád. Možná že jsem uvitř z podobnýho těsta nebo si to alespoň tak představuju. Možná věci uvnitř mě zajímají víc, než ty co bývají na povrchu. Možná proto vzniká soubor „Za scénou“, jako odvrácená strana, pro běžné diváky ukrytá a neviditelná. Ukazuje Priessnitz v jiném světle, než známe ze scény. Prostě nesvítí tak jasně, nepřikrášluje, ale to víc nutí přemýšlet o podstatě.

7/1/2011

Když se slunce začalo opět vracet

Seděla u stolu, četla. Venku poletoval sníh a za okny byla zima. Sedávala tam často. Místo pod velkými hodinami si oblíbila už v prváku. Zapíjela tady první studijní úspěchy i neúspěchy, taky dlouhé večírky do ranních hodin. Mejdany, co začaly a nikdy nekončily. Občas myslí na ty bezstarostné časy, zrovna teď, když je před svátkama a člověk je uvnitř rozněžnělý a melancholický. Ale výška skončila a ty mejdany odešly s ní. Parta se rozutekla zpátky domů, někteří založili rodiny a odrodili děti. Ona zapomněla dorůst. Zůstala ve vleku velkoměsta, které ji dřív tak fascinovalo a teď spíš vysává. Je jí něco přes třicet a občas mívá pocit, že je stará.

Už mrazilo skoro týden. Před vánocemi bývají v práci vždycky fofry. Telefon neodbytně zvoní. Všichni zachraňují to, co nestihli za celý rok. Kouká z okna vyhřáté kavárny na cestu, kterou chodila na přednášky. Zná na ni každý kámen. Šla tudy snad miliónkrát. Teď už po ní jezdí autem do práce. Koleje vyměnila za byt, který si vyhlídla poblíž. Místo skript nosí smlouvy a všude chodí včas. Vlastně nikdy neodstřihla studentské roky, ale věřila, že to jednou přijde.

Stejná kavárna, stejné židle, stejný barový pult, stejní barmani. Akorát ti před nimi jsou jiní. Člověk by si řek, že za barem takovýho podniku můžeš vydržet maximálně pět let. Možná šest nebo sedm, ale to už je jen pro opravdový zoufalce. Mizerný plat, ještě mizernější historky a silácké kecy. Pořád stejné rituály. Rok co rok zapíjet půlení a na konci letního semestru Promovaní inženýři. Písnička, která zní úplně stejně infantilně jako Mašinka od Maxim turbulenc na svatbách druhé kategorie. Ona milovala Kolej Yesterday. Věřila jí, i když věděla, že Michal Prokop, který ji tak krásně zpívá nikdy na žádných kolejích nebydlel. Byla to její studentská hymna. Zvláštní, smutná a nostalgická… On ji miloval taky. Tu písničku… Alespoň na chvíli si ji v mozku zase přehraje.

Je plná vzpomínek. Usrkává sladký čaj a pozoruje hodiny. Je nervózní. Nikdy nedoufala, že se ještě potkají a přece. Tady a teď, na konci světa. Vidí ho už z dálky, pak se otevřou skleněné dveře a svět se najednou otočí o deset let zpátky. Sedí v trávě na kopci a pozorují spolu letadla, jak blikají, když letí na přistání. Mlčky sledují obrysy křidel, které plují mrazivým podvečerním vzduchem. Je ticho. Vnímá jeho prsty, dlouhé, tenké a studené. Myslí na něho, taky na ty, co se v těch strojích vrací z dalekých cest domů. Stejně jako slunce, které se za pár hodin při svém zdánlivém pohybu dostane do nejvyšších jižních zeměpisných šířek a bude se na své cestě zase vracet. Den se prodlouží, noc se zkrátí. Ještě chvíli a nastane slunovrat. Ještě chvíli… protože zítra se rozjede zase domů do svého města, ke svým kořenům, do vzpomínek bezstarostného mládí a dospívání, do míst, kam pořád přece patří.