lukashorky
Menu

Archiv

duben 2024
leden 2024
listopad 2023
říjen 2023
září 2023
srpen 2023
červenec 2023
červen 2023
květen 2023
duben 2023
únor 2023
leden 2023
listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

srpen 2019 obrazem...

29/8/2019

Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe

Kousek od silnice, uprostřed lesa stojí zatopený lom. Dávno se v něm netěží. Teď v podvečer je tu klid. Jen ptáci a šustění stromů. Přírodní kulisa v nádherném přírodním divadle. Procházíš podél břehu, kroky tlumí spadané jehličí a udusaná hlína. Kličkuješ mezi kořeny a pak se posadíš na kámen a jenom mlčky koukáš. Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe a prasklinu zalil křišťálově čistou vodou. Slunce se usadí do větví a tvé tělo zmizí v mracích rozmazaných po hladině.

7/8/2019

Stěbořická rozhledna odkazuje na československé pohraniční opevnění

Nekonečné lány polí se vinou za horizont. Koukám průzorem ve tvaru střílny na vzdálené vrcholky Hrubého Jeseníku. Fouká. Dole se procházejí první návštěvníci, kteří obdivují novou rozhlednu, otevřenou teprve několik hodin. Stojí poblíž Stěbořic u Opavy, jmenuje se Šibenice a má tvar malé pevnůstky, takzvaného řopíku, kterých jsou v okolí desítky. Tyčí se v místech, kde v půli dubna 1938 započala stavba mýty opředené stejnojmenné tvrze Šibenice. Jejím úkolem měla být podpora dělostřelecké palby pevnostní linie od Opavy směrem na západ a zabránit tak nepříteli v přímém postupu od státní hranice k Olomouci.

Avšak mnichovský diktát znemožnil její dokončení. V podzemí zůstaly jenom vyražené štoly a jen drobné prohlubně v krajině připomínají, kde se tady kdysi monumentální dílo stavělo. S pohraničním opevněním jsem se poprvé dostal do kontaktu u nás v Jeseníkách, když jsem jako malý kluk prolézal několikapatrová betonová monstra ukryté v lesích. Nápis „Vojenský objekt, vstup přísně zakázán“ v tehdejších očích budil hrůzu a zároveň touhu objevit něco tajemného. Holky se na to moc balit nedaly, i když těsně po gymplu jsme si tam při jedné návštěvě slibovali, že v jednom z těchto objektů budeme bydlet.
 
Stojím na vyhlídce z betonu a železa a v hlavě se honí zlomový rok 1938. Přemýšlím nad odhodláním tehdejších budovatelů. Vybavují se mi pojmy jako vlastenectví nebo láska k vlasti. Co jsme schopni obětovat a jaké jsou naše hodnoty dnes?