lukashorky
Menu

Archiv

listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

květen 2022 obrazem...

31/5/2022

Pozoruhodný fotografický projekt Lukáše Horkého se představí v hlučínském Červeném kostele

Objektiv mobilního telefonu a záznam několika bezprostředních myšlenek během bezúčelných toulek přírodou – to jsou hlavní vyjadřovací prostředky fotografa Lukáše Horkého v jeho projektu Příběh krajiny. Výstavu zahájí v sobotu 4. června 2022 v 8:45 předseda Specializované ZO ČZS Iris Hlučín Josef Chlebiš. Výstava bude přístupná od 4. do 8. června 2022 od 9 do 18 hodin v Červeném kostele a poté od 9. do 20. června 2022 ve foyer Kulturního domu v Hlučíně.

28/5/2022

Sebeobviňování a Zdeněk Adamec. Dvojnásobná porce Handkeho v režii Dušana D. Pařízka

Příběh Zdeňka Adamce není typicky český. A kromě toho není aktuální. Nebyl ani svého času. A ke Zdeňkovu příběhu nevznikl žádný film, přinejmenším žádný hraný film, a už vůbec ne žádný z kategorie „podle skutečné události“. Dušan Pařízek se po letech vrátil na českou divadelní scénu. Divadlo Na zábradlí, Pařízek a Handke. Co víc chceš.

19/5/2022

Floex: Spíš mě zajímají příběhy

Jeden z hudebních vrcholů letošní Divadelní Flory byl koncert multiinstrumentalisty Tomáše Dvořáka aka Floexe. Jeho smyčky ve středu rezonovaly nočním parkánem, vrstvily se do hlubokých ploch a z dalekých vesmírů snášely dolů na zem jarní chlad. Léto z minulých dnů na chvíli prostě zmizelo. Stejně jako mé připravené otázky, které mi po koncertě připadly najednou prázdné. Během vystoupení jsem pochopil, že za Tomášovým setem není jenom slepé točení čudlíky, ale širší kontext.

Od mala hraješ na klarinet. Nelákalo tě někdy, třeba když ti bylo patnáct, šestnáct, si udělat kytarovou kapelu?

Pravda je, že jsem jako teenager poslouchal spíš kytarovky. Nemám takovej ten klasickej příběh lidí, co dělají elektroniku. V mý generaci bylo obvyklé poslouchat Depešáky nebo Kraftwerk a pak se přesunout k čistý elektronický hudbě. Takhle jsem to neměl. Tehdy mi to připadalo statický a chemický a oslovila mě až ta nová vlna elektroniky kolem Warp Records (pozn. red.: nezávislý britský label založený v Sheffieldu v roce 1989 Stevem Beckettem a Robem Mitchellem). Takže ve dvanácti jsem o kytarách asi snil, ale když jsem objevil kouzlo elektroniky a to, že si člověk může dělat věci sám bez kapely a vytvářet si tak svůj vlastní vesmír, tak jsem se na to už neohlížel.

Když poslouchám tvoji současnou muziku, jsou to pro mě plochy, které vznikají vrstvením smyček. Prostě si to po koncertě nezazpíváš. Na rozdíl od již zmiňovaných Depeche Mode, tam je linka docela jasná a můžeš si ji zahrát na kytaru nebo třeba i klarinet.

Moje cesta souvisí hodně s hledáním mezi akustickým zvukem, který mi dává jakousi hloubku, organičnost, nepředvídatelnost anebo taky historii. Třeba my lidé máme podle mě piano v sobě nějak geneticky zakódovaný. Ale zajímají mě hlavně ty zvukový vesmíry a vzájemné propojování obou cest – elektronické i akustické. Hudba je v mý hlavě barevnější, s jemnějšíma texturama a aspektama.

Takže tě nezajímá písnička, že bys šel po melodii?

Já dělám instrumentální věci. Hudba je pro mě nejdůležitější. Teď ty věci už vnímám trošku jinak, jdu do větší abstrakce. Vždycky jsem se ale snažil dělat v elektronice spíš hudebnější věci.

Co tvoje vzdělání? Formovalo tě něčím tvoje studium?

Rok jsem byl na FAMU, kde jsem studoval zvuk, a mám za sebou dokončenou Akademii výtvarných umění v ateliéru Nových médií. Ta mě hodně ovlivnila. Naučila mě přemejšlet konceptuálně v souvislosti s experimentální nebo alternativní hudbou. Před absolvováním AVU jsem byl schopnej sednout do studia a dělat něco jen tak. Teď potřebuju mít dopředu daný nějakej plán. To je zásadní změna, kterou se mnou AVU udělala.

S technologickým pokrokem se řemeslo malinko vytrácí. Třeba spousta malířů fotografuje, protože už nemusí umět vyvolávat filmy nebo nastavovat expozici, a tak překračují média. Cítíš to i v muzice? Ovlivňuje tě malba, film?

Inspirace může přijít odkudkoliv. Propojují se věci, které jsou na začátku nezávislé, později se ale spojí a vznikne něco novýho. Hodně jsem pracoval s vizuálnem. V teenegerským věku jsem maloval surrealistické obrazy. Později jsem dělal různé intermediální projekty. Ale dneska jsem se od toho už odklonil. Spíš mě zajímají jakési „hudební příběhy“. Jako bych místo tónů používal slova, z nich tvořil jazyk a vytvářel tím jakýsi svůj unikátní rukopis.

Nemíváš někdy pocit, že ti v „hudebním jazyce“ občas schází slova, že bys rád přeskočil na chvíli třeba jinam?

Jak jsem říkal, studoval jsem Akademii výtvarných umění. Zajímalo mě to. Ale po škole jsem si řekl, že to sice byla výživná etapa, ale teď už chci dělat jenom hudbu. V tom mám největší tah na branku, a je tedy škoda se rozplizávat. Ale stejně i v hudbě dělám různorodé projekty – třeba soundtracky, do toho autorskou tvorbu, ale i multimediální věci. Pořád je to takový širší. Mimochodem, už teď zastávám řadu, dřív samostatných, profesí. Člověk to dnes musí pojmout celkově. A to už je docela velký ranec dovedností – jsi skladatel, producent, zvukovej inženýr, aranžér nebo instrumentalista, co by měl cvičit na nějaký nástroje. Takže teď se snažím pole spíš zužovat.

Máš vedle sebe nějaký tým, který ti dělá zázemí?

Mám managerku. To byla velká změna k lepšímu, když jsme spolu začali spolupracovat. Děláme spolu pár let a hrozně mi to pomohlo. Dřív jsem během koncertování nemohl třeba pracovat na nové desce. Domlouvání a management koncertů zabíraly hodně času a já to nezvládal. Teď jsem schopen delegovat věci mnohem líp a míň se bojím navazovat nové spolupráce.

Dneska jsme viděli kromě Sáry Vondráškové – Never Sol (syntezátory, zpěv) a Jakuba Tenglera (bicí) taky robota Josefa. Hraje přesně podle daných impulsů, nebo je prostor pro nějaké změny v riffech?Josef je víceméně naprogramovaný předem. Jakub mu nahrál part, takže náš robot je vlastně takový Kubův avatar. V tomto živým projektu je to předprogramovaný. Ale Josefa používám i při svých samostatných DJ setech a tam je to naopak čistá improvizace, ovládám ho živě přes sequencer a tak experimentujeme naživo.

Neláká tě kapelu rozšířit o další nástroje?

Naopak. Mě by bavilo kapelu zúžit. Ne, samozřejmě teďka je kapela úplně skvělá a jsem za ni nesmírně rád. Jsme super parta a baví mě, jak fungujeme. Ale chtěl bych v budoucnu zkusit mít i alternativní solo projekt. Je to spíš praktický, protože v téhle sestavě je to docela finančně náročný. Máme navíc zvukaře a VJ. Když chceš hrát v cizině, tak je to produkčně skoro nemožný. A vždycky mě mrzí, že tak musím zahraniční koncerty odvolávat. Sám bych se ale mohl přesouvat klidně letadlem.

Jsme na Divadelní Floře. Co ty a divadlo? Děláš teď na něčem novém?

Zrovna teď končí jeden úplně skvělej projekt, na němž jsem spolupracoval s tanečnicí Terkou Lenerovou. Jmenuje se Nepřestávej a hrávali jsme docela hodně po Evropě. Akorát nás zarazil covid. Teď ale děláme zase něco novýho a na co se moc těším.

Tak třeba to uvidíme na příští Floře. Díky za rozhovor.

17/5/2022

Kosmos. Rozpor mezi řádem a chaosem

Dramatizace Gombrowiczova filosofického thrilleru v podání pražského Národního divadla. Witold na svém útěku z Varšavy potkává kamaráda Fuchse a ubytují se v podivném penzionu kdesi v Zakopaném pod Tatrami. Všude jsou nějaké symboly. Oběšený vrabec, šipka na stropě a podivně znetvořený ret hospodyně. Oba pomalu začínají splétat svůj kosmos, jako rozpor mezi řádem a chaosem v realitě kolem.

14/5/2022

Never Sol. Potemnělý výlet do Twin Peaks

Zamlžené šapitó dělá z lidí siluety, co se kymácí v pomalém tempu. Ocitáš se v Bang Bang baru v Twin Peaks, kde se ve světelných paprscích občas mihne tvář Sáry Vondráškové. Syntetické plochy rezonují prostorem, vokál je jen další vrstvou. Dnes hraje David Lynch. Písničky nečekej, ani refrén si po koncertě nezazpíváš. Noty se vytratí a zůstane jen pocit.

13/5/2022

Kuchyňské drama o budoucnosti světa

Stěžejní dramaturgická linka letošního festivalu Divadelní Flora se věnovala brněnskému HaDivadlu, které od roku 2015 umělecky vede Ivan Buraj. V inscenací s názvem Naši – studie rozhovoru o klimatické krizi se rozvíjí kuchyňské drama o budoucnosti světa. Bylo to komorní, tiché, ale po děkovačce došlo v zákulisí i na šampaňské.

13/5/2022

Host Lukáše Horkého: Kamila Nogolová

Beseda s Mgr. Kamilou Nogolovou o městských parcích jako nedílné součásti zástavby a jejich symbióze s architekturou, a také o důležitosti pro odpočinek a potřebném útočišti zoofauny. Sraz v 18:30 v zahradě Národního domu a poté společný přesun do nedalekých sadů Bedřicha Smetany. Moderuje Lukáš Horký.

12/5/2022

Když se Maďarka a Finka potkají spolu v sauně

Potkají se Maďarka a Finka v sauně… Tohle není nový evropský vtip, ale výzkumný projekt středoevropanky a seveřanky, které spojuje sklony k depresím, chlastání, ale i dvě naprosto nesrozumitelné ugrofinské řeči. Long time no see! je ale hlavně vtipná taneční inscenace o společných kořenech a izolaci, sociálních podobnostech a rozdílech. Skvělá jízda performerek Beatrix Simkó a Jenny Jalonen si okamžitě získala celý vyprodaný olomoucký S-klub.

11/5/2022

Stefko Hanushevsky představil diktátora. 25. Divadelní Flora slavnostně zahájena.

Kočovný průvodce Stefko Hanushevsky ze Schauspiel Köln, který brázdil Evropu se svým autobusem, konečně dorazil do Olomouce. Během necelé dvouhodinovky, kdy ani na vteřinu nezmizel z jeviště, vystřihl zásadní milníky moderních dějin Rakouska a Německa. Mám ale pocit, že občas trochu kecá… Během slavnostního večera se v Moravském divadle rovněž představila delegace hostů, aby popřála Floře k jubilejním pětadvacátinám. Celý večer uzavřel večírek v šapitó.

10/5/2022

Trojice uklízeček otevřela program jubilejní pětadvacáté Divadelní Flory

Inscenace Pravidla úklidu je koprodukčním projektem Divadla na cucky, A studiem Rubín a sdružením Kolonie. Režisérka Lucie Ferenzová napsala ryze autorský text na základě rozhovorů, rešerší a návštěv v neziskových organizacích. Vypráví příběhy několika žen z prostředí nejhůře placených pracovních míst. Úklid je prostě práce, která je vidět, až když ji nikdo nedělá…