Menu

27/12/2010

Priessnitz v jesenickém Pentagonu

Slunce se pomalu kloní za kopce a svítí z posledních sil. Venku je mínus osm, Jeseníky klidné, tiché. Skoro mám chuť se zase začít patlat v minulosti a melancholii. Skoro se mi chce psát o tom, co mi letělo hlavou, když jsem včera jel z podhůří Králického Sněžníku směr Jeseník. Skoro se chci zase dojímat, ale… člověk by měl být občas dospělý. Minulost někdy tíží a změna pomáhá žít. Je čas nechat temný Priessnitz dávnému Frývaldovu.

V pražském Bio oku rozehráli první epizodu, dějství druhé části hostila budova bývalého okresního ředitelství Rudných dolů – pro místní známá spíše jako Pentagon. Priessnitz navázali na přerušenou historii vánočních koncertů v rodném městě. Je krásné, když funguje oddanost ke kapele. Touha někam patřit a sdílet podobné přesvědčení naštěstí ze světa nevymizela. Věrnost, která je pro každou kapelu tak důležitá. Potkával jsem kamarády z Frýdku-Místku, Olomouce nebo Prahy, kteří přijeli na Priessnitz a Prouzu.

Playlist z Bio Oka skoro nezměněný. Jen atmosféra silnější. Žádný Alois Nébel, žádné projekce, ale o to více světla a prostoru, více místa pro fotky. Mám rád velká pódia. To pak můžeš být přímo nahoře, být blízko. Stísněné podmínky Bio oka tento záměr vylučovaly. Praha byla černá, komixová, jen o siluetách a stínech, stejně jako Jaromírův Alois Nébel na plátně.

Takovou práci mám rád. Když fotíš, co miluješ, když fotíš muziku, kterou taky děláš, když víš, co se zrovna odehrává v hlavě, protože někdy před lidmi nestojíš jenom s foťákem ale i s basou. Chtěl jsem uchovat pár vzpomínek na včerejšek, dokud jsou čerstvé. V lednu představím ucelenější příběh ze scény i ze zákulisí.

Priessnitz, Pentagon, prosinec 2010

21/12/2010

Temný Priessnitz v BIO OKU

Hloučky lidí postávaly před kinem Oko. Název, který můžeš číst pozpátku a furt dává smysl. Rozumíš mu, stejně jako rozumíš Priessnitz, když je pochopíš skrz na skrz. Bylo pár minut po sedmé a dnešní večer patří všem citlivým. Kousek Prahy se na chvíli stane krajem, kde sníh odchází až v květnu. Místem, kde jsou rozbité křížové cesty, pole plné kamenů a mlha co se táhne od Pradědu až po masiv Králického Sněžníku. Priessnitz jsou jinde, dospěli, ale sudetské kořeny, v lesích tam kdesi nad Kramerkou se přece neztrácí.

Celé to odstartoval dokument Prouza & Priessnitz od režiséra Davida Ondříčka. Dvacet let staré vzpomínky na začátky, kdy tyto dvě moravské kapely měly svět u nohou. Historický záznam vykouzlil krásnou nostalgickou náladu. Pak přišlo intro a Alois Nebel na plátně. Přeplněný sál vyrazil směrem k pódiu. Hned ze startu V parku. Bělá nebo Staříč? Jako bych seděl ve Smetanových sadech v Jeseníku a taky vzpomínal. Tahle věc ve mě vyvolává bilancování. Asi tím, že to zní jako starý Priessnitz.

Začátek se nesl v duchu poslednho Sterea. Po Freiwaldau je to pro mě asi nejkompaktnější deska, ucelená od muziky až po obal. Výborný zvuk dvorního Dušana Neuwerta, projekce poskládaná ze střípků připravovaného filmu Alois Nebel jednoduše naplňuje až po okraj. Pak přišla řada na starší věci. Zpívám si texty, dojímám se, jako by mi bylo patnáct. Tančnice, Nébel, Jeremiáš. „…je podzim, konec sezóny…“

Bylo to krásný. V přívalu módního osmdesátkovýho osmibitovýho popu vyčnívá Priessnitz na hudební scéně jako monument vysoko do mraků. Hudba, i texty, který mají hloubku. Má to historii, vývoj a obrovský přesah. Prostě tomu věříš.

  1. V parku
  2. Jan
  3. Střepy
  4. Stereo
  5. Jezero
  6. Larisa
  7. Hvězda
  8. Tanečnice
  9. Malej Chlapec
  10. Nebel
  11. Rybičky
  12. Jeremiáš
  13. Nebaví
  14. Dotkni
  15. Ráno
  16. Děláže
  17. Království
  18. Nebolí
  19. Jaro
  20. Sny
  21. Pojď
  22. Mimosezóna
  23. Kdo ví
  24. Sluníčko

13/12/2010

Suburban blues

Prší. Vždycky když prší, vzduch má zvláštní vůni. Je nasycený a těžký, dostává se pod kůži. Chodci legračně chodí, uskakují před kalužemi, jsou zadumaní a zachumlaní. Tehdy taky pršelo. Byl odporný sychravý den, tak typický pro podzimní období. Ulice i náměstí se vylidňují, obyvatelé přepínají na noční režim. Já se probouzím k životu. Mám to opačně. Denní světlo mě ubíjí, Všechno je moc popisné a konkrétní. To se pak musím někam zašít. Prostě potřebuji tmu, abych viděl, abych žil.

Vzpomínám na první polibek kdesi v průchodu mezi bloky panelových sídlišť. Bylo to u schodů s rezivým zábradlím. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se vybavit něco ze vzpomínek. Možná ta zeď, která je pořád stejně odporně šedá. Stejně vybledlá, jako první lásky, co jsi rozehrál v dopisech v hodinách fyziky. První lásky co vzplanuly ve školních lavicích, první holky, co se dokázaly rozbrečet na povel, uměly krásně dojímat, stejně jako milovat jen jeden den. Protože kdo ví, co přinese zítřek. Co bylo včera, přece neplatí.

Hlavu mám schovanou pod černou kapucí. Ukrývám tvář před deštěm, možná sám před sebou a ztrácím se ve spleti uliček a chodníků, které v noci vždycky fascinují svojí prázdnotou. Něco uvnitř mě svírá, utahuje vnitřnosti ostnatým drátem, jehož hřebíky se s každým krokem zarývají do svědomí. Víc. Hlouběji. Je to bolest, co cítím nebo snad osvobození? Znamení, že ještě dýchám, signál, že krev dál proudí shnilým tělem?

V noci řeka vypadá nebezpečně a tajemně. Vody sotva po kolena, ale za stovky let tím korytem proteklo zatraceně hodně vody. Jak bych na ni koukal před padesáti lety, když přehrady Šance i Morávka byly ještě na papírech? Byla míň svázaná? Byla divoká, jako proud z vodovodního kohoutku než se rozplyne ve vaně panelákové koupelny ve čtvrtém patře. Jednou se tam probudil oblečený. Tehdy po prvním srazu. když jsme si na chvíli zkoušeli hrát, že starosti nejsou a že gympl zmrazí naše životy až do smrti. Stojím a opírám se o zábradlí. Řeka hučí do noci, pod nohama teče. Lávka se houpe, jako zaoceánský parník, jenž dává poslední naději ztroskotancům, co hledají zaslíbený život kdesi na druhé straně zeměkoule. Šeptám hezká slova do tmy a je mi vážně dobře.

Červená svěla u vlakového přejezdu září do noci. Zvuk signálního zařízení se nese ulicemi jako kostelní zvon a připomíná, že město žije i v noci. Alespoň se to tak zdá. Čekám, až přejede vlak. V tuto dobu bývá poloprázdný, kola zachrastí o železné koleje a mizí v zatáčce nad Slezanem. Chvíli ho pozoruji, než nadobro zmizí a mizím taky. Hned první doleva, až na konec, tam kde Potoční ústí do Těšínské. Ulice, kterou kdosi před lety přeříznul odpornou dálnící. Bože co to bylo za nápad. Jako by někdo chtěl vytrhat poslední zbytky kořenů, které tohle město ještě mělo. Dát poslední ránu, bez milosti a lítosti. Tahle ulice má zvláštní magii. Najdeš tam domy schované, které mají ve fasádách ukryté osudy staré snad jako město samo. Když se zastavíš a zavřeš oči, cítíš to. Už tehdy jsem to vnímal.

Stojím v dešti. Prší. Proudy vody crčí a jsem v nich sám. Možná poslední podzimní déšť. Třeba za pár dní všechno přykryje sníh. Vzpomínky, které mě poslední dobou tak pronásledují, se utiší a já budu dál bloudit předměstím a hledat sám sebe.

1/12/2010

Nový vizuální styl Downbelow

Během vrcholících příprav finálního mixu nové desky Downbelow se pracuje na vizuálním stylu kapely. Vytváří se nové projekce a grafika pro lednovou kampaň.