lukashorky
Menu

červenec 2019 obrazem...

29/7/2019

Tajemný hrad Pernštejn

O středověkém hradu Pernštejn mi vždycky vykládal děda, když jsem v létě přijel do Lysic na prázdniny. Matně vzpomínám, jak jsem dokázal hodiny sedět a poslouchat jeho poutavé vyprávění. Znal všechna zákoutí a tajné místnosti, které mě tehdy ohromně fascinovaly. Vykládal tajemné příběhy o nejstarší části hradu – obytné věži Barborce, která ještě dnes vyčnívá z hromady hradního paláce, jenž jí časem obklopil. Taky o hladomorně a padacích mostech, co jsem pak druhý den stavěl na pískovišti za domem. 

Dodnes nevím, co z toho byla pravda a co dědův vypravěčský talent, když pohádkami krmil fantazii malého kluka. Když se na Pernštejn přijedu občas podívat, cítím stejné mrazení jako kdysi při večerech s dědou v obýváku v Lysicích.
 
Počátky hradu Pernštejna jsou zahaleny závojem pověstí. O původu hradu, tak jako o původu stejnojmenného rodu, jehož sídlem se stal hrad po dobu čtyř století je zachována pověst o chudém uhlíři Vojtěchovi, který žil nedaleko Brna. Legenda vypráví, jak Pernštejnové získali do erbu černou zubří hlavu s houžví v nozdrech. Kdysi dávno jakýsi uhlíř Vojtěch přistihl zubra, jak mu ujídá potravu. Chytil jej holýma rukama a přivedl na hrad, kde mu jednou ranou mečem uťal hlavu. Za to mu vrchnost darovala erb i lesy, v nichž později založil hrad Pernštejn.
 
Toto je jedna z verzí příběhu. Jak to bylo doopravdy, se už asi těžko někdy dozvíme. Ale klenot Vysočiny – hrad Pernštejn – je bezesporu jednou z našich nejkrásnějších středověkých památek a určitě stojí za návštěvu.

22/7/2019

Fenomenální závěr v ZAZ a The Cure. Colours of Ostrava, den čtvrtý

V sobotu přijel soukromý zemědělec i s Českou televizí. Tradičně jdu pozdě, spěchám na AM Stage, abych něco neprošvihl a zamával mamince do kamery. Udýchaný vytahuji foťák a koukám, jak na pódiu skáče nějaký týpek, hecuje lidi ať jdou blíž a pouští si k tomu z PC muziku. Začal jsem fotit. Furt něco blekotal a odpočítával. Po patnácti minutách jsem pomalu odcházel, že mám hotovo. V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí, že to asi nebude pěstitel paprik a broskví z Jižní moravy, kakaový muž Cocoman. 

Byl to jeho DJ. Mistr v kloboučku se zjevil vzápětí a vzal si sebou nějakého kámoše. Zpívalomluvili furt o zahradničení, jako tráva a tak a lidi na rozdíl ode mě očividně nadšení. Na rovinu pro mě jedno z nejzbytečnějších vystoupení celých Colours. Zlatí šamani s bubnem a jiné finty z lesa. 

Přesunul jsem se do Reflex stanu na besedu s Petrem Prokopem z Voso5. Hezké povídání, kdyby ho furt nerušili svým křikem ty dva zahradníci z AM stage. Mezi tím se na hlavní scéně nachystali Bratři Piercovci. Původně buskeři – pouliční umělci, vedle kterých nechceš sedět v hospodě, protože neustále do něčeho klepají a dělají rachot. Ale byli nakonec fajn, skromní, živelní a uvěřitelní. Zůstal jsem celý koncert. Jejich kolegové z Austrálie Gang Of Youths byla taková klasická kytarovka a tak jsem se přesunul na CS stage na Berta a kámoše. Bert není úplný blázen, jen tak vypadá, když v jeho nejslavnějším hitu Plody moří hraje sólo na rybu. Tenhle klenot jsem bohužel nestihl. Spěchal jsem na ZAZ. Byla opět skvělá, podmanila si Ostravu od prvních tónů a mě bavila taky moc.
 
Cory Henry & The Funk Apostles mi připomínali Living Colour. Výbušné a docela fajn rokenrol, ale po chvíli jsem se šel uklidnit za Emou Brabcovou a reunion kapely Khoiba. Ema je jedna z našich nejlepších a taky nedoceněných zpěvaček. Před The Cure ideální předskokan. Dal jsem si jedno pivo a mazal na hlavní hvězdy letošních barev, o kterých se rozepisuji tady. Koncert úžasný, skvělý a inspirativní, budu z něj těžit ještě dlouho.
 
V euforii z The Cure jsem vyfotil Xaviera Rudda, jak troubí do dřeva i tančící rozpovídanou Rosalíu a mazal domů. Bylo to krásný, bylo toho dost. 44,6 km v nohách za čtyři dny. Mizím někam k vodě. Tak zas za rok.

21/7/2019

Stárnutí může být docela hezké. The Cure a Colours Of Ostrava 2019

V půlce koncertu charismatické ZAZ se začalo publikum u pódia trochu měnit. Děvčátka v roztrhaných punčoškách s černými tričky s nápisem „The Cure“ začaly být smutné. Zanedlouho se zjeví jejich modly. Jako bych koukal do zrcadla, když jsem v páté třídě postával před kulturním domem ve Frýdku-Místku, když mě můj otec dovezl na koncert metalového Titanicu. Touha někam se zařadit patří k pozvolnému dospívání a předbíhá rozum v hlavě i dnes. Je neděle, Colours of Ostrava 2019 jsou minulostí a já pátrám nad tím, proč nemůžu včerejší finále dostat z hlavy.

Nikdy jsem moc nerozuměl, proč mají Depešáci tak blízko ke The Cure. Když jsem v sedmé třídě konvertoval od metlu k elektronice a Depeche Mode, odstřihl jsem kytary (toto prohlášení v souvislosti s věkem působí docela komicky). Cokoliv mimo syntezátory jsem nebral, vyhrávku Martina Goreho v Personal Jesus jsem cedil skrz zuby dlouho a album Songs Of Faith And Devotion jsem vlastně nerozdýchal dodnes. Utíkal jsem k dekadentní poetice Skinny Puppy, Front Line Assembly nebo EBM v čele s Front 242 a Nitzer Ebb, ale The Cure jsem nechával zadumaným kamarádkám. Objevil jsem je teprve nedávno, kvůli basovým postupům, když jsme s Downbelow dělali nahrávku Other World. Kytary mi už stejně dlouho nevadí. 
 
Melancholické texty jsou vystavěny výhradně na bázi emocí. Vše v náznacích určené k libovolné interpretaci. Jsou univerzální a působivé v každém věku. The Cure jsou v podstatě rovnice, ze které ti vypadne vždycky správný výsledek, ať dosadíš cokoliv. Jako letní zamilovanost, co opadává s prvním podzimním listím, ale stejně zůstane zaseknutá uvnitř už navždy. Smutek a bolest přetavený v krásu, ke které se vracíš, když je hůř.
 
 
Jsem tak rád, že jsi přišla 
Znovu rozehrát náš poslední tanec
Tak krásný, jak nikdy před tím
A já si myslel, že bude věčný
 
Jsem tak rád, že jsi přišla a vzpomněla
Na procházení zdmi uprostřed prosince
Prchavé štěstí, smích
A já myslel, že to bude na vždy
 
Ale vánoce se opozdily
A žena stojí tam, kde dřív stála dívka
 
Robert Smith v jednom interview řekl, že „Last Dance“ je o setkání s někým, koho jsi dlouho neviděl. Pro mě jsou The Cure o nacházení něčeho hezkého a často i zapomenutého. Jejich písně obrací duší skrz na skrz a je jedno, jestli ti je patnáct, dvacet nebo čtyřicet. Včera jsem stál jsem pod pódiem a díval se na čerstvé šedesátníky, kteří ovlivnili několik generací hudebníků. Došlo mi, že stárnutí může být docela hezké.

 

20/7/2019

Vrcholem pátečního večera Colours of Ostrava byla čtyřčlenná Crew z Ostravy se smetáky

Asi existuje nějaká příručka populárního českého hudebníka, honilo se mi hlavou, když jsem u vstupu na CS Stage míjel Pekáče. Může hrát Kryštof, Mirai, Slza nebo Mandrage, je to úplně jedno. Je to stejné, přes kopírák a podle jasných pravidel. Dej tam teď ukulele a je jedno jestli jsi Pokáč, Pekař nebo třeba včelař… U Miraie šlehaly plameny, výskalo se, hopsalo se a věkový průměr festivalu sražen o další roky. Ben Cristovao versus Mirai na děti remíza. Nahko And Medicine For The People uzdravovali svět a Songs of Kemet mi vytroubili díru do hlavy. 

Sympatický John Butler předvedl chytré písničkářství (neplést s „českým písničkařením“, které funguje někdy spíš jako nadávka). Levis Capaldi prokecal půlku svého setu. Když zrovna nepovídal, poslouchat se to dalo. Před Years & Years předskočila čtyřčlenná crew se smetáky. Za bouřlivých ovací publika synchronizovaně vytřeli celou stage, několikrát se poklonili až na zem a zmizeli v backstage. Ollyho Aleandra z Years & Years jsem málem odsoudil dřív, než vlezli na pódium. Během jeho vystoupení jsem se mu v duchu omluvil. Blbé to nebylo, některé aranže docela dobře vystavěné a show skvělá, mířená přesně na cílovou skupinu, která své idoly nehledá mezi bubnujícími šamany z pralesa. Já bych si to doma nepustil, ale to je přeci můj problém, proč s tím obtěžovat ostatní. Debatu jestli se to hodí na Colours, nebo nehodí řešit naštěstí nemusím, přenechám ji s radostí kritikům. Mogwai mě trošku nudili, zněli tak nějak rozjetě, jako když se sejdeme s naší kapelou po měsíci ve zkušebně. Ale Post Rocku moc nerozumím. Shaka Ponk nejsou převlečení Iron Maiden? Dneska nás čeká The Cure a v neděli koupání v řece. Nevím na co se těším víc.

19/7/2019

Barvy Ostravy jsou v půlce

Můj krokoměr za čtvrteční den naměřil rekordních 15,1 kilometrů. Přebíhal jsem tam a zpátky a dumal nad logikou lidí, kteří frontu na WC postaví tak, že ucpou půlku hlavní trasy. Den zahájila Frýdecko-Místecká klika Slepí Křováci a David Stypka s Bandjeez. Ben Cristovao mluvil o svlékání, což ocenily zejména maminky osmiletých holčiček v první řadě. Jeho vystoupení srazilo věkový průměr návštěvníků celých Colours minimálně o dvacet let. Ječelo se, křičelo se, jako na správném dětském dni.

Cestou na fousatého dřevorubce Toma Walkera jsem dumal, jestli bude mít oblečenou kostkovanou košili, protože každý správný dřevorubec ji v šatníku má. Měl ji i s čepicí. Slunko pražilo tak, že jsem se potil až na prdeli a když v půlce setu Tom vypadal, že se rozpustí, sundal si sluneční brýle. Další výrazná ženská osobnost letošního ročníku si podmanila fanoušky vzápětí vedle. Od charismatické Marizy by si nechal nařezat rákoskou na zadek asi každý. Jen co otevřela pusu, bylo jasno. V Gongu jsem stihl půlku scénického čtení divadelní hry Bezruč od Jan Balabána a Ivana Motýla. 
 
Jeden z hlavních headlinerů druhého festivalového dne Colours of Ostrava byl Rory Graham aka Rag'n'Bone Man, okupant českého rádiového éteru s hitem Human. Ambientní Ólafur Arndals s klavírem a smyčcovým doprovodem vyslal hlavu někam do hvězd. Jeho tichý set působil jako balzám na přehlušené uši. Pak přišel Richard Krajčo a jeho fabrika Kryštof. Tady jsou veškerá slova marná. Estonská pětice Holy Motors na Full Moonu předvedla, že nemusíte umět hrát, hlavně vše zabalit do efektů a v refrénech nezpívat. Zpěvačka si vystačila s rozsahem dvou tónů, kymácela se ze strany jako starej Bruna ze Studny a když zahlásila „One more slow dancing song“ odporoučel jsem se do peřin.
 
Barvy Ostravy jsou v půlce.

 

18/7/2019

Z Jeseníků rovnou na Colours

Na davové šílenství s jménem Colours of Ostrava jsem se připravoval důsledně. Týden zašitý bez lidí v Jeseníkách, naložený v potoce někde na konci světa. Nádherné prázdniny plné domácího pečení chleba a výroby sodovky z jehličí přerušila až fotografická práce. Ve středu ráno jsem vyrazil směr Ostrava-Vítkovice – Dolní oblast. Po zkušenostech vloni se žabkami a puchýři v druhém festivalovém dni jsem přezul do odpružené trekové obuvi. Výsledek? Puchýře hned první den. Aklimatizace proběhla pozvolna a během několika hodin jsem se přestal bát lidí. 

Trumpeťáci Jungle By Night mi připomněli mé dospívání. Ne muzikou, ale ležérním informatickým outfitem, se kterým jsem kdysi dávno na přelomu milénia také na Colours s Downbelow vystupoval. Poučený z minulého ročníku jsem obešel i menší scény, které loni často zastiňovaly ty hlavní. Mrknul jsem na ostravské pankáče Degradace a hlavně mě zajímali a později mile překvapili 52 Hertz Whale. Expresivní projev frontmana Dominika Proka zaujal na první pohled. V disciplíně šermování rukama by si to mohl na pódiu klidně rozdat s Ianem Curtisem z Joy Division, kdyby se předl lety nepověsil. Muzika fajn, mé kytarově-alternativní srdce plesalo.
 
Festival oficiálně zahájili Buty s Radkem Pastrňákem, aktuálně kulatějším než kolo štěstí. Small Island Big Song v českém překladu „Zvuky pralesa“ měli krásnou zpěvačku. Jen díky ní jsem neutekl hned po první skladbě a vydržel skoro půl koncertu. S Ghost Of You se průběžně potkáváme na tuzemských festivalech, naposledy v Hradci nad Moravicí na Hradeckém slunovratu. Líbí se mi hodně. Cestou na hlavní stage jsem z letmo zaregistroval Dominika Zezulu a jeho Post-hudbu.
 
Jedním z vrcholů večera byla MØ. Pro mě docela nezajímavý pop, ale přece jen poslouchám jinou muziku. Celý den jsem uvažoval, jestli Etienne de Crécy bude hrát svůj DJ set naživo. Zmátlo mě pojmenování stage na které měl hrát. Vidina toho, že budu koukat na týpka na plátně puštěného z YouTube, mě docela děsila. Naštěstí tam fakt byl fyzicky. Znám ho z konce devadesátek, když byla taneční scéna u nás ještě v plenkách. Plynule jsem přešel na AM stage, kde čudlíkařil Richie Hawtin. Tuc Tuc Tuc technooooo. Jednoznačným vrcholem celého dne byla Florence Welch s kapelou, zcela jistě jeden z top koncertů celých letošních Colours. Přesvědčivý projev, skvělá kapela a hlavně chytrý pop. To už se dnes moc nenosí…
 
Takový byl z mého nekorektně-subjektivního pohledu první den Colours.
 

8/7/2019

Divoké louky v Loukách nad Olší

Z věže opuštěného kostela je překrásný výhled do krajiny. Jako by ses díval nebeským okem do panenského ráje. Ani se nechce zdát, že tady kdysi stály domy. Divoká vegetace prostupuje mezi starými silnicemi, které už nikam nevedou a končí v propadlinách zaplněných spodní vodou. Staré ovocné stromy lemují rozpraskané asfaltové spojnice, jako jediní svědci hranic bývalých lidských sídel. Život se vytratil díky hlubinné těžbě, která nadobro přetrhala kořeny místních obyvatel. 

Zmizela zástavba a Louky se staly útočištěm rybářů, kteří u břehů čekají na své štěstí. Hledej poblíž polských hranic u řeky Olše, někde mezi zaniklým Darkovem, Chotěbuzí, západně pak se Stonavou a Albrechticemi.

5/7/2019

Streetball na náměstí

Náš basketbalový klub BK Frýdek-Místek uspořádal na konci června jubilejní ročník turnaje ve streetballu 3×3 na místeckém náměstí. Tato soutěž je určena zejména pro naši mládež, nicméně jsme se rozhodli otevřít seniorské kategorie, do kterých se přihlásili týmy složené především z hráčů žen a mužů z našeho klubu. Jako hráč jsem letos vynechal. Oprášil jsem své informatické vzdělání a vytvořil jsem on-line registrační formulář a program pro generování hracího plánu. A tradičně jsem se postaral o propagační grafiku.

4/7/2019

Velehrad dětem

Začátek prázdnin mám tradičně spojený s Velehradem. Každým rokem vedu fotografickou soutěž pro nejmenší návštěvníky Dnů lidí dobré vůle. Soutěžícím jsou zapůjčeny digitální fotoaparáty. Cílem je zachytit náladu velehradských událostí očima mladých a nejmladších. Fotografie mohou zobrazovat portréty členů rodiny nebo poutníků, prostředí zábavných atrakcí, nebo třeba zajímavé okamžiky doprovodného programu. O soutěž je každoročně velký zájem a je zajímavé sledovat, jak se mladí fotografové se zadaným tématem vypořádají.

3/7/2019

Hankeho záře nad Kladnem - recenze v časopise FOTO

Dům fotografie Galerie hlavního města Prahy nabízí průřez celoživotním dílem Jiřího Hankeho. Jeden z nejzásadnějších tvůrců české fotografie je na výstavě přístupné až do poloviny srpna představen devíti samostatnými cykly. V aktuálním čísle časopisu Foto vychází na osmi stranách moje podrobná recenze této rozsáhlé retrospektivní expozice. S Jiřím Hankem se známe docela dlouho. V roce 2006 mi ve své kladenské Malé galerii v České spořitelně uspořádal výstavu a minulý rok jsem o Jiřím a jeho galerii napsal diplomovou práci. 

2/7/2019

Sweetsen Fest 019 za námi

Tradiční festivalovou fotku jsem letos opět fotil ze střechy Hospůdky u Arnošta a jako každý rok nechyběl vtípek z odstaveným žebříkem. To prostě ke koloritu Sweetsenu patří. Letos jsem poprvé použil i Polaroid. Na instantní fotce sice není nic vidět, ale to je vlastně jedno. Důležitý je pocit. Dík Bivojovi, že celý festival opět zorganizoval a dal dohromady lidi, kteří se jinak celý rok ve městě míjejí. Afterparty byla skvělá, pilo se do noci a při tom se spřádaly plány na příště. Sweetsen Fest 019 je za námi, ať žije Sweetsen Fest 020.

1/7/2019

Symfonický orchestr Frýdek-Místek po roce opět v bývalé textilce

Zahajovací koncert letošního ročníku festivalu Sweetsen Fest se opět konal v bývalé textilce. Symfonický orchestr vyzval místní Základní uměleckou školu a v rámci vystoupení se tak propojili s žáky a absolventy této Frýdecko-Místecké instituce. Tam kde dřív hučely tkalcovské stroje, rozezněly se nástroje a diváky zaplněný prostor byl důkazem, že je o místní symfoniky zájem. Festivalu Sweetsen Fest i Symfonickému orchestru Frýdek-Místek pomáhám budovat vizuální identitu, bylo proto mojí milou povinností se na chvíli ukázat s fotoaparátem.