Deník · 21.7.2019
Stárnutí může být docela hezké. The Cure a Colours Of Ostrava 2019
V půlce koncertu charismatické ZAZ se začalo publikum u pódia trochu měnit. Děvčátka v roztrhaných punčoškách s černými tričky s nápisem „The Cure“ začaly být smutné. Zanedlouho se zjeví jejich modly. Jako bych koukal do zrcadla, když jsem v páté třídě postával před kulturním domem ve Frýdku-Místku, když mě můj otec dovezl na koncert metalového Titanicu. Touha někam se zařadit patří k pozvolnému dospívání a předbíhá rozum v hlavě i dnes. Je neděle, Colours of Ostrava 2019 jsou minulostí a já pátrám nad tím, proč nemůžu včerejší finále dostat z hlavy.
Nikdy jsem moc nerozuměl, proč mají Depešáci tak blízko ke The Cure. Když jsem v sedmé třídě konvertoval od metlu k elektronice a Depeche Mode, odstřihl jsem kytary (toto prohlášení v souvislosti s věkem působí docela komicky). Cokoliv mimo syntezátory jsem nebral, vyhrávku Martina Goreho v Personal Jesus jsem cedil skrz zuby dlouho a album Songs Of Faith And Devotion jsem vlastně nerozdýchal dodnes. Utíkal jsem k dekadentní poetice Skinny Puppy, Front Line Assembly nebo EBM v čele s Front 242 a Nitzer Ebb, ale The Cure jsem nechával zadumaným kamarádkám. Objevil jsem je teprve nedávno, kvůli basovým postupům, když jsme s Downbelow dělali nahrávku Other World. Kytary mi už stejně dlouho nevadí.
Melancholické texty jsou vystavěny výhradně na bázi emocí. Vše v náznacích určené k libovolné interpretaci. Jsou univerzální a působivé v každém věku. The Cure jsou v podstatě rovnice, ze které ti vypadne vždycky správný výsledek, ať dosadíš cokoliv. Jako letní zamilovanost, co opadává s prvním podzimním listím, ale stejně zůstane zaseknutá uvnitř už navždy. Smutek a bolest přetavený v krásu, ke které se vracíš, když je hůř.
Jsem tak rád, že jsi přišlaZnovu rozehrát náš poslední tanecTak krásný, jak nikdy před tímA já si myslel, že bude věčnýJsem tak rád, že jsi přišla a vzpomnělaNa procházení zdmi uprostřed prosincePrchavé štěstí, smíchA já myslel, že to bude na vždyAle vánoce se opozdilyA žena stojí tam, kde dřív stála dívka
Robert Smith v jednom interview řekl, že „Last Dance“ je o setkání s někým, koho jsi dlouho neviděl. Pro mě jsou The Cure o nacházení něčeho hezkého a často i zapomenutého. Jejich písně obrací duší skrz na skrz a je jedno, jestli ti je patnáct, dvacet nebo čtyřicet. Včera jsem stál jsem pod pódiem a díval se na čerstvé šedesátníky, kteří ovlivnili několik generací hudebníků. Došlo mi, že stárnutí může být docela hezké.
