lukashorky
Menu

Archiv

listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

31/10/2010

Divný sen

Velká místnost dávala pocit bezpečí. Nikde žádný okna, ale všude světlo. Muselo to lézt z těch zdí. Jako by byly z pauzáku, který prosvítíš i baterkou. Kolem stěn samý lidi. Stovky párů očí mě provrtávaly. Co všechno se dá vyčíst z pohledů? Zvrácený sexuální choutky, zpackané životy nebo jiné smrtelné diagnózy. Civí na mě, jako bych byl jiný. Nechápal jsem, kde jsem ale ty tváře se zdály povědomé. Vnímal jsem pohyby rtů, vnímal jsem kroky, ale slyšet nebylo nic.

Ležím nehnutě na své posteli a rozhlížím se kolem. Za okny tma. Zavřený dveře, ticho, ložnice. Zavírám oči…

Místnost, ve které jsem se ocitl, byla mnohem větší, než ta před tím. I přesto celý prostor působil velmi stísněně. Všude prázdno, lidi zmizeli. Začal jsem pomalu chápat, co se děje. Udělal jsem pár kroků, podlaha zavrzala. Dřív nemožný, najednou to šlo. Jsem v prostoru divného snu. Vzpomněl jsem si na postel a ložnici a na to, že se zase brzo probudím. Rozběhl jsem se směrem ke schodišti. Monotónní pohyb paží a nohou rozhýbal smysly i ztuhlou krev v žilách. Stejně tak desítky točitých schodů mě hnaly někam nahoru. Snažil jsem se myslet na všechny ty lidi, který jsem viděl a přitom jsem se ujišťoval, že už nic nehrozí. Venku vládla tma.

Ležím na cizí posteli hotelového pokoje kdesi v Praze. Venku svítá a mně se zdál sen o tom, že se mi zdá sen.

O pár dnů později jsem zpracoval filmy ze své poslední městského focení. Město fotím často. Mám rád zmáčený chodníky, zabarvený oranžovýma pouličníma lampama, když padá noc. Po dešti bývá vzduch vlhký, lidi se motají a hledají nejkratší cesty domů. To se pak schovám pod kapuci a křižuju noční sídliště a zaplivané herny. 

Na negativu vylezla fotka kráčejícího muže, který opouští město. Okamžitě si vybavuji pražský noční zážitek. Celý život tvrdím, že hledám „svoje město“. Hledám tady. Cíl zatím v nedohlednu.

30/10/2010

Ceny ministerstva kultury

Pro slavnostní vyhlášení cen Ministerstva kultury, jsem vytvořil podkladovou projekci. Záznam celé akce bude dnes večer vysílat Česká televize na ČT2.