Deník · 15.10.2018
Několik hodin v zóně
Výš už to nejde. Z vrcholu hranolu s názvem Hotel Kladno je nádherný výhled. Tyčí se na hraně údolí Sítenského potoka, pevně ukotvený na nízké horizontální podnoži. Ztratil ses v něm. Stejně jako v industriálním městě, které se ještě nevymotalo ze zpackané privatizace obřího průmyslového kolosu Poldi. Procházíš se jako ve skanzenu a jako malé dítě koukáš kolem s otevřenou pusou.
Bývalou vrátnicí hutě Koněv proklouzneš do zóny. Spletitý labyrint polorozpadlých betonových staveb tě pohltí. Vytlučenými okny se prohání vítr, jinak je tu klid. Zarostlé cesty rezavých kolejnic tě zavedou přes historické vápenky na Semerink – visutý most, co se stáčí ve dvacetimetrové výšce k rudným zásobníkům. Představuješ si ohňostroj světel z hutí, které tady kdysi v osmihodinových cyklech chrlily rozžhavené železo. Nezůstalo téměř nic. Torzo koksovny dominuje uprostřed zarostlé pláně plné náletů. Šplháš vysoko na ochozy zbavené zábradlí, až je ti z toho úzko.
Vše co šlo rozebrat a odvézt do šrotu, je dávno pryč. Zůstaly obnažené skelety jako vzpomínka na zašlý věhlas Kladna – města, zašlapaného do prachu železné rudy uhlí a vápence.
