Deník · 7.1.2011
Když se slunce začalo opět vracet
Seděla u stolu, četla. Venku poletoval sníh a za okny byla zima. Sedávala tam často. Místo pod velkými hodinami si oblíbila už v prváku. Zapíjela tady první studijní úspěchy i neúspěchy, taky dlouhé večírky do ranních hodin. Mejdany, co začaly a nikdy nekončily. Občas myslí na ty bezstarostné časy, zrovna teď, když je před svátkama a člověk je uvnitř rozněžnělý a melancholický. Ale výška skončila a ty mejdany odešly s ní. Parta se rozutekla zpátky domů, někteří založili rodiny a odrodili děti. Ona zapomněla dorůst. Zůstala ve vleku velkoměsta, které ji dřív tak fascinovalo a teď spíš vysává. Je jí něco přes třicet a občas mívá pocit, že je stará.
Už mrazilo skoro týden. Před vánocemi bývají v práci vždycky fofry. Telefon neodbytně zvoní. Všichni zachraňují to, co nestihli za celý rok. Kouká z okna vyhřáté kavárny na cestu, kterou chodila na přednášky. Zná na ni každý kámen. Šla tudy snad miliónkrát. Teď už po ní jezdí autem do práce. Koleje vyměnila za byt, který si vyhlídla poblíž. Místo skript nosí smlouvy a všude chodí včas. Vlastně nikdy neodstřihla studentské roky, ale věřila, že to jednou přijde.
Stejná kavárna, stejné židle, stejný barový pult, stejní barmani. Akorát ti před nimi jsou jiní. Člověk by si řek, že za barem takovýho podniku můžeš vydržet maximálně pět let. Možná šest nebo sedm, ale to už je jen pro opravdový zoufalce. Mizerný plat, ještě mizernější historky a silácké kecy. Pořád stejné rituály. Rok co rok zapíjet půlení a na konci letního semestru Promovaní inženýři. Písnička, která zní úplně stejně infantilně jako Mašinka od Maxim turbulenc na svatbách druhé kategorie. Ona milovala Kolej Yesterday. Věřila jí, i když věděla, že Michal Prokop, který ji tak krásně zpívá nikdy na žádných kolejích nebydlel. Byla to její studentská hymna. Zvláštní, smutná a nostalgická… On ji miloval taky. Tu písničku… Alespoň na chvíli si ji v mozku zase přehraje.
Je plná vzpomínek. Usrkává sladký čaj a pozoruje hodiny. Je nervózní. Nikdy nedoufala, že se ještě potkají a přece. Tady a teď, na konci světa. Vidí ho už z dálky, pak se otevřou skleněné dveře a svět se najednou otočí o deset let zpátky. Sedí v trávě na kopci a pozorují spolu letadla, jak blikají, když letí na přistání. Mlčky sledují obrysy křidel, které plují mrazivým podvečerním vzduchem. Je ticho. Vnímá jeho prsty, dlouhé, tenké a studené. Myslí na něho, taky na ty, co se v těch strojích vrací z dalekých cest domů. Stejně jako slunce, které se za pár hodin při svém zdánlivém pohybu dostane do nejvyšších jižních zeměpisných šířek a bude se na své cestě zase vracet. Den se prodlouží, noc se zkrátí. Ještě chvíli a nastane slunovrat. Ještě chvíli… protože zítra se rozjede zase domů do svého města, ke svým kořenům, do vzpomínek bezstarostného mládí a dospívání, do míst, kam pořád přece patří.
