lukashorky
Menu

Deníky

Jsem anorektička a bulimička, no a co? Jsem prostě taková jaká jsem, je to nemoc a to, že to jiní nechápou, někteří odsuzují, další vůbec neví, o čem je řeč, to je jejich problém. Učím se být sama sebou, rozumět sama sobě, učím se poslouchat své tělo a mít ho ráda. Vím, že jsem hubená, že musím přibrat, ale že to není to jediné, v čem je problém. Vím všechno o teorii, jak tento problém řešit a učím se tuto teorii uskutečňovat. Jdu krok za krokem, nevím, kolik mi jich ještě zbývá, ale chci žít, žít jako „normální“ člověk a nepřestávám tomu věřit. Strašně toužím žít zase jako normální člověk.

Mám šílený pocit prázdnoty a ještě šílenější touhu tuto prázdnotu něčím zajíst, něčím zacpat. Ať už je pryč. Prosím, ať už je ta touha pryč! Po půlhodinovém boji prohrávám a vyrážím do obchodu. Kupuji vše, na co mám zrovna chuť a cestou se těším na hody, které budou následovat. Avšak zdravá část mé osobnosti se začíná bouřit. „Nedělej to, prosím, nedělej to!“ Po tvářích se mi začínají koulet slzy. Napadne mě, že své dobrůtky nechám u popelnice, ale je mi to líto. Jen tak je vyhodit?! Jaký paradox! Stejně skončí v záchodě. Na poslední chvíli mířím k babičce. Ve dveřích jí předávám tašku a ve vzlyku ze sebe vykoktám, co jsem měla v úmyslu. Ať si s těmi potravinami udělá cokoli, co bude chtít. Otáčím se na patě a rychle utíkám pryč. Babička na mě volá, ale nemám sílu tam zůstat. Doma pak psychicky zcela vyčerpaná usínám.