Karvinsko

Původní město Karviná bylo přejmenováno na Karvinou-Doly a v současnosti existuje jen jako podivná krajina se zákazy vstupu a vjezdu. Jen rozpadlý evangelický hřbitov připomíná odkaz dávno zmizelého života. Stály zde domy, kostely, školy, kino i zámek. Vše ustoupilo těžbě černého uhlí. Kraj propadlin a černých hald mění průmyslová rekultivace, avšak příroda se vzpamatovává jen pozvolna. Všechno kolem dále klesá. Hluboko v podzemí se zavírají prázdná místa, z nichž horníci vyrabovali uhlí. Bortí se patra, stropy tlačí na zem a krajinný profil se prohýbá jako zmačkaný ubrus. Nedaleko hrbolaté silnice se tyčí kostel. Kdysi stál na kopci, ale díky těžbě uhlí se propadl o třicet metrů a naklonil se. Zaplatil vysokou daň za propadající se podloží. Kousek dál zpoza vršků stromů vykukují staré těžní věže dolu Gabriela. Čas se tu zastavil. Tady na tom místě stála hrobka z rodu Lariš Menichů, kteří jako jedni z prvních začali na Karvinsku v 19. století těžit uhlí. Stála na okraji velkého zámeckého parku. Zámek vybudovaný v roce 1873 přežil druhou světovou válku, ale v padesátých letech bylo vše zahlazeno kvůli těžbě v nedalekém dole. Zůstalo jen původní schodiště k hrobce a sloupy, které našly azyl v areálu technických služeb. Ulička tě vede podél několika rozpadlých domů do neznámých míst. Slyšíš bzučení hmyzu uprostřed té džungle a ty teď slídíš po zbytcích ztraceného světa. Zůstaly jen švestkové aleje podél starých cest a rozlehlé zahrady, které mizí pod náspy odkališť plných černé vody a uhelného prachu. Tam kde dřív bydleli lidé se teď prohání zvěř. Kde stály domy jsou teď nekonečné louky a rybníky. Je slyšet zpěv ptáků a příroda si své bere zase zpět.