Festival Dream Factory Ostrava je za námi a spolu s květnovou Divadelní Florou tím pádem i vrchol mé divadelní fotografické sezony. S Downbelow jsme odehráli koncert v nádherném prostředí Kališova jezera v Bohumíně a chystáme se na Sweetsen Fest do domovského Frýdku-Místku. S naší knihou o Jánských Koupelích nás čeká beseda v Komunitním centru Slavkov, v Dolní oblasti Vítkovic od května visí Postindustria s mým Karvinskem a v plné přípravě je výstava Přetržené vlákno / Slezan a lidé, kde představím dosud nezveřejněné fotografie z mého souboru o frýdeckých textilkách. Tak se třeba někde potkáme.

Docela by mě zajímalo, jak zní původní texty finské autorky Rosy Liksom, které jako první v Česku zincenovalo pražské Divadlo Na zábradlí. Smršť nekorektních skečů vzájemně provázaných do sebe byla včera jednoduše skvělá. Zábradlí je moje srdeční záležitost a přiznávám svůj nekritický pohled na režii Jana Mikuláška, kterého jsem si oblíbil už za jeho bezručácké éry v Ostravě. Včerejší inscenace měla po děkovačce krásný dovětek v podobě pětatřicetiminutové dohry, která zůstala původně ve škrtu. A nakonec došlo i na klasickou skupinovou šatnovku.

Patnáctý ročník divadelního festivalu Dream Factory Ostrava slavnostně zahájila životopisná groteska o libereckém králi komiků Vlastu Burianovi. Nová hra Tomáše Dianišky je opět postavena na dramatizaci života reálných historických postav – podobně jako v jeho předešlých inscenacích realizovaných v libereckém Divadle F. X. Šaldy, jako např. 294 statečných, Bezruký Frantík nebo ve hře Transky, body, vteřiny v ostravském Divadle Petra Bezruče. Včera se tleskalo ve stoje.