19/8/2011
Trenažér je pořád jenom trenažér
Povzbuzený faktem, že už nějaký měsíc úspěšně běhám na trenažérovém pásu, jsem dneska absolvoval první ostrý běh do vrchu. Ne že by mi nestačilo plácat nohama na gumě a nepohnout se ani o centimetr, ale dětské sny o sportovní kariéře (rozuměj slávě) se v hlavě drží i ve dvaatřiceti.
Prostě jsem se nechal ukecat (vlastně mě ani moc nepřemlouvali) do jednoho šíleného závodu. Poběžím do kopce. No to je toho. Prý jen něco přes dva kilometry! Pohoda:) Trenky, triko, cvičky z basketu a hurá na medvěda..
Úsměv zatuhl už po 500 metrech. Cíl „dobýt vrchol“ vystřídal boj o přežití. Hard to kill. Nohama šlapu do prázdna. Dech zůstal kdesi dole a to nejsem ani v půlce. Tlačí mě boty, dělaj se puchýře a bolí kolena. Začít závodit v tomto věku. jóóó komu není rady…
Ono to tak nevypadá, ale je to kurevsky do kopce:)
Javorový, 19. srpna 2011
