20/3/2018
Jaro
Za pár hodin dosáhne slunce rovinu zemského rovníku. Nastane rovnodennost a astronomické jaro. Tvoje ledy ale už přece roztály a v tento mrazivý den ti srdce hřeje jako rozžhavené slunce.
Čti dál:
-
-
Divoké louky v Loukách nad Olší
čti dál
Z věže opuštěného kostela je překrásný výhled do krajiny. Jako by ses díval nebeským okem do panenského ráje. Ani se nechce zdát, že tady kdysi stály domy. Divoká vegetace prostupuje mezi starými silnicemi, které už nikam nevedou a končí v propadlinách zaplněných spodní vodou. Staré ovocné stromy lemují rozpraskané asfaltové spojnice, jako jediní svědci hranic bývalých lidských sídel. Život se vytratil díky hlubinné těžbě, která nadobro přetrhala kořeny místních obyvatel.
-
Tajemný hrad Pernštejn
čti dál
O středověkém hradu Pernštejn mi vždycky vykládal děda, když jsem v létě přijel do Lysic na prázdniny. Matně vzpomínám, jak jsem dokázal hodiny sedět a poslouchat jeho poutavé vyprávění. Znal všechna zákoutí a tajné místnosti, které mě tehdy ohromně fascinovaly. Vykládal tajemné příběhy o nejstarší části hradu – obytné věži Barborce, která ještě dnes vyčnívá z hromady hradního paláce, jenž jí časem obklopil. Taky o hladomorně a padacích mostech, co jsem pak druhý den stavěl na pískovišti za domem.
-
Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři
čti dál
Vstoupíš do ní. Dotkneš se, zlehka osaháš, zastavíš a chvíli jen koukáš. Oči si brzy zvyknou. Ve smutném kraji zimy poblíž polských hranic, kde se stopy původních obyvatel občas zjevují jako siluety v bezčasí. Bloudí loukami a hledají své kořeny, po válce násilně přeťaté v rámci kolektivní viny. Za léta se tady kocháš dalekými výhledy, ale teď je tvůj pohled chycený do nepropustné sítě vodní clony. Pak se rozejdeš. Pomalými kroky vykročíš do prázdnoty. Zjeví se maják s prsty vztyčenými k nebi. Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři.
-
Zimní Vysočinou
čti dál
Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat kousek výš a obzor se ti rázem otevře. Zastavíš se a zahledíš se dolů do údolí. Na každém rozcestí směr necháš na náhodě. Šikminy polí na horizontu očima skládáš jako barevnou mozaiku, když se mohutná clona z mraků pozvolna rozpouští. Zbytky slunečních paprsků svítí na krajinu před tebou. Je podvečer a ty jsi zase na cestě.