20/3/2018
Jaro
Za pár hodin dosáhne slunce rovinu zemského rovníku. Nastane rovnodennost a astronomické jaro. Tvoje ledy ale už přece roztály a v tento mrazivý den ti srdce hřeje jako rozžhavené slunce.
Čti dál:
-
-
V náručí nejkrásnějších krajin
čti dál
A tak jsi došel až sem, do kraje pohnuté minulosti. Vlak tady zabloudí jen občas v letních měsících a tak už jen opuštěné nádraží připomíná dávno zmizelý život. Vydal ses podél stromů úzkou pěšinou až na samou hranici pole. Slunce zapadá za obzor a prudce se opírá do žlutavých klasů a stromů a jejich stín tím neúměrně protahuje.
-
Zjizvenou krajinou
čti dál
Stopy důlní činnosti pomalu zahlazuje vegetace. Zbytky rozbořených zdí a základů budov zarůstají. Podél cesty se vine jako nekonečný had oprýskané teplovodní potrubí. Plazí se směrem k sídlišti v místech, kde stávala zástavba původní Karviné. Pomalu se stmívá a krajina působí sklíčeně. Torzo dolu Barbora jako vzpomínka na zašlou hornickou slávu, rozpadající se kulturní dům, schody z bývalého autobusového stanoviště visící ve vzduchoprázdnu nebo starý opuštěný evangelický hřbitov. Duch místa tě volá…
-
Nový rok v zámecké oboře
čti dál
Záblesk večerního slunce, když škvírou v obloze pátráš v dalekých vesmírech. Na kopci za domem, kam bys kamenem dohodil, jsou důvěrná místa z tvého dětství. Mohutný strom a boží muka stráží křižovatku polních cest a často bývaly cílem tvých výletů. Chvíli postojíš a pak zmizíš směrem k zámecké oboře, ve které se kdysi proháněli daňci. Krásný zámek, Dubští a můj praděda, který v zahradě opravoval kašnu.
-
Slunce už tolik nehřeje
čti dál
Celé léto ses toulal krajinou svého srdce. Vítr tě unášel po kamenitých cestách, co se zvedají z hlubokých jesenických údolí, aby na svém konci ve výšinách protnuly modravé nebe. Sledoval jsi nekonečné horizonty, utíkal před deštěm, máčel nohy v kalužích, potocích nebo starých zatopených lomech. Pozoroval jsi světlo, jak se v koloběhu dne mění a prostupuje okolím.