Deník · 30.6.2018
V náručí nejkrásnějších krajin
A tak jsi došel až sem, do kraje pohnuté minulosti. Vlak tady zabloudí jen občas v letních měsících a tak už jen opuštěné nádraží připomíná dávno zmizelý život. Vydal ses podél stromů úzkou pěšinou až na samou hranici pole. Slunce zapadá za obzor a prudce se opírá do žlutavých klasů a stromů a jejich stín tím neúměrně protahuje.
Natahuješ svoji ruku vysoko nad hlavu. Jako bys chtěl zkrotit světelné paprsky a schovat si je do dlaně, dřív než se setmí. Na večer tady bývá klid. Na svých toulkách moc lidí nepotkáváš. Když se blížíš k hustému křoví, zpomalíš. Našlapuješ opatrně. Prodíráš se větvemi a sestupuješ po skalním zlomu až na okraj strže. Dole vidíš překrásné jezero do kterého se za chvíli ponoříš a v náručí nejkrásnějších krajin se rozloučíš s posledním červnovým večerem.
