27/6/2019
Otisk do zvětralého skaliska
27/6/2019
Čti dál:
Na louky pod bělavé mraky
Pověsila se mu kolem krku. Hlavu opřela o ramena a zašeptala: „Vezmi mě tam nahoru“ a ukázala prstem skrz pootevřené okno. „Tam na louky, jak jsi o nich vyprávěl.“ Vzduch zahřívalo odpolední slunce a mraky klouzaly líně po obloze. Prohrábla si vlasy a podívala se přímo do očí. „Každý musí někam patřit a já své kořeny našla tady.“ Sesunula se z postele pomalu dolů. Křehká schránka, co hledá sama sebe.
Podzim v podhůří Jeseníků
Špičky příkrých břehů se topí ve žhavých podzimních paprscích. Siluety stromů se odráží na skále před před tebou a na sklonku dne se pomalu zvedají vzhůru ke hvězdám. Celý podzim jsi sem chodil pozorovat krajinu. Hleděl jsi na větrem ošlehané břízy, jak se na nich z posledních sil drží zbytky zlatavého listí. Šedavé mraky se proháněly po obloze a zrcadlily svůj obraz na klidné hladině a ty jsi rovnal své roztěkané myšlenky. Teď tu stojíš a cítíš, jak se do propasti vkrádá zima a vyhlížíš první vločky. Zanedlouho ostré rysy skalisek zahladí sníh.
Zimní Vysočinou
Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat kousek výš a obzor se ti rázem otevře. Zastavíš se a zahledíš se dolů do údolí. Na každém rozcestí směr necháš na náhodě. Šikminy polí na horizontu očima skládáš jako barevnou mozaiku, když se mohutná clona z mraků pozvolna rozpouští. Zbytky slunečních paprsků svítí na krajinu před tebou. Je podvečer a ty jsi zase na cestě.
Podzimní Vysočinou
Tlumené paprsky si hledají cestu skrze škvíry v šedavé peřině a jako střelky kompasu dávají tvé cestě směr. V místech, kde se z širokých lánů zvedá Vysočina vzhůru k nebesům a roviny se mění ve zvlněné horizonty, se krajina nikdy neomrzí. Viděl jsi ji mnohokrát ve všech ročních období a vždycky se k ní rád vracíš. Na podzim bývá smutná, jako tvoje duše někdy bývá.