Deník · 3.4.2019
Ledové měsíce nového roku
Zlatavé linie vystřelují z břidlicového valu vzhůru k podvečernímu nebi. Mrazivý vítr čeří hladinu zatopeného lomu a nafoukává sypký sníh do závějí. Tvoje stopy brzo zahladí a krajina bude zase čistá jako list papíru. Chodíš sem, abys koloběh ročních období zaznamenával jako do deníku. Slunce se na sklonku dne schovává za mohutnou stěnu, která se prudce zvedá z hlubiny jezera. Je leden. Zamrzlá hladina deformuje odraz skály v ledové tříšti, jako by vrtkavým štětcem nanášel barvu abstraktní malíř.
V únoru už sníh ustupuje. Zima slábne a teplých dnů přibývá. Na travnatých stezkách začíná obleva a pod nohama je cítit bláto. Led na jezeře puká, praskliny se táhnou po celé ploše a brzdí až na protější skále. Břehy odrážejí první smělé vlny a vyplavují zbytky tlejícího listí z loňska. Vítr skučí ve větvích, které ještě minule nosily sníh. Zalézá ti do rukávů a studí na kůži. Obloha je plná šedých tahů a světlo skrz prostupuje jen ztěžka. Takhle nějak vypadá smutek. Plný zvláštní melancholie, která tě provází odjakživa. Tohle místo ji má. Víš to. A proto tu vlastně jsi.
