Deník · 3.2.2020
Pod vlivem Venuše
Slunce se přiblížilo březnové rovnodennosti. Světla v krajině sice přibývá, ale tady dole se stmívá vždycky dřív. Paprsky osahávají příkrý svah podél cesty, jako by chtěly rozpůlit kus krajiny na dvě roční období. Mrazivou zimu hned za pěšinou střídá barevné předjaří, zmrzlá půda pozvolna taje a hřejivé dny ti jsou každým dnem blíž.
Kmeny hubených bříz se před tebou vytahují do oblak, jejich větve jsou spletené jako prsty do sebe a odolávají burácejícímu větru. V poryvech není slyšet jediného slova. Na hladině rozhoupaného jezera sleduješ krvácejí soumrak, když se nad skalní stěnou se ze tmy zjevuje zářící Venuše. Říkáš, že vypadá jako obří balón. Nebo snad nějaká zbloudilá hvězda, která čeká, jestli si budeme něco přát. Chvíli jen tak stojíme, hledíme na sebe a ve tmě se lesknou naše oči.
