Deník · 2.5.2011
Život je někdy hrozný společník
Jako by té vody nebylo už dost. Padá z mraků, čistí vzduch a čáry, které kreslí do hlíny, míří dolů do přehrady. Zítra začíná květen. První slunečný měsíc, který zatím schovává svit do mraků a působí spíš rozmarně. Po dešti se prý vždycky něco mění, tak uvidím. Chtěl jsem psát veselý report o Priessnitz. Chtěl jsem toho víc.
Fotky byly hotové hned druhý den. Žádné velké umění. Čistý pocity. Jasná věc. Všechno rozmazané, jako bláto na brýlích. Dostal jsem zprávu přes virtuální síť, těsně před začátkem koncertu. Žít a být se smrtí smířený. Jaký to je? Vědět kdy přijde. Už se nezeptáš. Prášky zapomnění. Slova nejsou, jen emoce. Slzy schovaný pod víčky se tlačí na povrch. Pod hladinou není nebe, jenom zebe. Přece jsem ho neznal, tak proč se mě dotýká? Ruka co dřív hladila, teď utahuje smyčku.
Horní Bečva je v dešti krásná. Má jezero, loďku a svou minulost. Ještě není sezóna. Sedím na pokoji. Prázdný místnosti tady teď odpoledne jsou. I po nás jednou prázdný domy zůstanou. Dva roky zpátky byl taky máj a Tondova poslední Bečva. Tehdy jsem pochopil, tehdy se poprvé víc otevřel a my jsme spolu mluvili nějak opravdově. Říkal, jaký to bylo tenkrát po absolutoriu na FAMU. Ale parník svoje zpoždění dohnal. Tak ti teď mávám na cestu, i když jsme se vlastně znali jen tu hodinu při klauzurách u tebe na pokoji. A pak tě sežrala zevnitř rakovina.
Poslouchám Priessnitz, ale nic z raškovického koncertu se nevybavuje. Asi to bude tím, že hraje Jezero ve smyčce. Život je hrozný společník, vzpomenu na slova Václava Ryčla a všude panuje klid.
Těm, co jsou už na tom druhým břehu…
{{generateGalleryFromFolder(galerie/priessnitz_raskovice)}}Priessnitz, Raškovice, 23. dubna 2011
Horní Bečva, poslední duben 2011
