Deník · 25.8.2011
Kdo ví, co tě pohání
Chladné večery mi vyhovují. Teplota klesá a organismus tak funguje lépe. Dnešní trénink rozbíhám pár minut po sedmé večer. Po prvních metrech v terénu je patrné, že si tělo začalo na zátěž zvykat. Tep se ustálil, dech zklidnil, jako na trenažeru. První mezičas a zlepšení. Držím si tempo a mám pocit, že můžu ještě mírně zrychlovat. A to povzbudí!
Výsledný čas překvapuje. Je dobrý, mnohem lepší, než jsem čekal. Kdo ví, co tě pohání… Marně krotím euforii. Celé dny tady lítám jako blázen nahoru a dolů. Má smysl dělat věci z čistého přesvědčení, i když vypadají na první pohled šíleně.
Západy slunce jsou kýčové. Zvlášť tady na kopci. Světlo pomalu mizí, obloha se barví do červena. Nakažlivá romantika na tebe lehce přeskočí a pohne i zabetonovanou duší. Sleduji vrcholy před sebou a vnímám i ty v sobě. Taky koukám dolů do údolí a v duchu počítám rozsvícená okna v Třinci. Je čas jít dolů.
večerní Javorový, 25. srpna 2011
