Deník · 8.12.2011
Oči z hvězd a tělo z hlíny
Jsem zalezlej u počítače a poslouchám Romana Dragouna. Přijede na Vánoční besídku do frýdeckého Arnošta. Dorazí sám. Kapela čeká v ostravském Parníku. Na stárnutí je hezký, že se ti mění pochody v hlavě. Co bys ve dvaceti odbouchnul při prvním poslechu, to pak v pětatřiceti sestřelí tebe. Říká se tomu vývoj, zrání nebo kdoví co ještě. Můžeš bejt tvrdej, ostrej nebo třeba tajemnej… ale uvnitř… účty budeš skládat jednou sám sobě.
Zaplněná hospoda do posledního místa. Sedělo se jako při absolventském koncertu. Jedna kofola a šlo se na věc. Hezky pomalu a klidně. Dlouhovlasý brýlatý pán s odrbanýma teniskama za hromadou kláves. Kdyby se narodil v jiný zemi, asi by ho čekala jiná budoucnost. Rozený Písečák propojený s Brnem, vždycky progresivní jako Progres. Futurum, Regenerace, Stromboli… Prostě toho má na triku dost a každý neznalý by si měl dát do Googlu jeho jméno.
Nejsem zarytý fanda téhle muziky. Ale je to sakra pravdivé a uvěřitelné. To co hraje, prostě hraje na výtečnou. škoda, že jsem ho nikdy neslyšel s živou partou. protože kapela se záznamu, do kterého dohráváš svůj part na klik, zní trochu divně. Ten večer jsi byl nejlepší jenom s klavírem, bez playbacku (Teď mě kamenují všichni fandové, tak promiňte). Bylo hodně vesmíru, řek, moří i světů a věčností. Romantika. Vyprávění o životě, láskách, výhrách nebo prohrách. Folk.
Na závěr zařadil Zdroj a všechno roztálo. Uvědomil jsem si, že kvůli této věci tady stojím. Foťák s dlouhým sklem i závazek reportu byly jen kusy maskovací sítě. Chtěl jsem koukat na nováckou expozituru, mávat na ruskýho prezidenta, jak přilétá do Prahy, pít čaj a cpát se tousty… Místo toho stojím u dveří dámskýho záchodu, je mi horko a poslouchám. Taky zavírám oči a v duchu si zpívám, protože tuhle věc znám na zpamět. Svlíkám úplé džíny a ocvakaný pásek. Pro tuto chvíli jsem taky folkař a nestydím se. Asi budu brečet.
{{generateGalleryFromFolder(galerie/romandragoun_frydek)}}
