26/4/2018
Na horách roztál sníh. Avšak potoky jsou vyschlé a přehrada zůstává hluboko pod svým dlouhodobým jarním normálem. Vypadá to na teplotně nadprůměrné jaro a tropické léto. Procházíš opuštěným údolím podél původního koryta řeky a uvažuješ, kolik vody tady bude v červenci.
Čti dál:
Někde mezi zimou a jarem
Únorový čas je období někde mezi zimou a jarem. Hřejivé slunce začíná nabírat na síle, avšak zima se nevzdává. Zvláště v Jeseníkách, kde se sníh drží někdy až do května. A tak jsi na pár dnů odjel z města do hor, aby ses na sklonku dne rozešel do nekonečných plání. Když slunce pomalu padá za obzor a zmrzlý sníh drží pevně tvoje kroky. Když tě temný les vítá a vítr prohání mraky nad opuštěnými hřbitovy. Vždycky tady hledáváš klid a je jedno, jestli je zrovna zima nebo léto. Láska ke kraji souvisí asi s věkem. Přirozený proces stárnutí, který máme každý zakódovaný v genech.
V poryvech podzimního větru
Dny se krátí a hladinu modravého jezera stále častěji čeří poryvy prudkého větru. Prohání se po výšinách a spadané listí točí ve spirále, jako se točí roční období. Ještě nedávno jsi tady vyhlížel léto a teď cítíš jak se do tebe vkrádá podzim. Plíží se pomalu z chladivé půdy a vyhání poslední zbytky léta. Zatěžkané slunce se sklání k zemi stále blíž a ostré hrany břidlicové skály brzo přikryje první sníh. V nekonečném koloběhu sleduješ probuzení i usínání přírody v divokém kraji Jesenického podhůří.
Před bouřkou
A tak ses vydal starou lesní pěšinou a došel jsi až sem. Mezi borůvčí a vyvrácené pařezy, které odpočívají v měkké mechové peřině. Bouřka visela ve vzduchu, ale tobě to bylo v tu chvíli úplně jedno. Zastavil jsi a zahleděl ses do krajiny. Sledoval jsi siluety kopců a zapisoval každou jejich křivku hluboko do sebe. Abys nezapomněl. Ty nejkrásnější zážitky jsou většinou na první pohled docela obyčejné.
Divoké louky v Loukách nad Olší
Z věže opuštěného kostela je překrásný výhled do krajiny. Jako by ses díval nebeským okem do panenského ráje. Ani se nechce zdát, že tady kdysi stály domy. Divoká vegetace prostupuje mezi starými silnicemi, které už nikam nevedou a končí v propadlinách zaplněných spodní vodou. Staré ovocné stromy lemují rozpraskané asfaltové spojnice, jako jediní svědci hranic bývalých lidských sídel. Život se vytratil díky hlubinné těžbě, která nadobro přetrhala kořeny místních obyvatel.