Deník · 13.6.2018
Až půjdeš kolem příště, to už bude léto
Paprsky žhavého jarního slunce pomalu rozehřívají ospalou zimní půdu, ze které se zvedá mlha jako pára nad obřím hrncem napěchovaného travou a tlejícím listí. Sněhová kola se ti rozpouští před očima, když stoupáš po staré a zapomenuté pěšině. Našlapuješ lehce, jako bys hladkými chodidly ždímal mech nasáklý ranní rosou a míříš k osamělému stromu na hraně louky.
Jako bys tu byl poprvé. Tvé srdce jako věrný průvodce posmutnělým Sudetským krajem, které v tento den tluče v zpomaleném rytmu chůze. Ještě pár kroků a budeš u starého statku, ze kterého zbyly od války jenom obvodové zdi a zbytek sklepní klenby. Zahledíš se do krajiny. Uvědomíš si její krásu, kterou jsi nechával dlouhé roky bez povšimnutí. Ten strom se na kopci tyčí jako nějaký starý maják. Stojí tam od nepaměti a vítá šedavé mraky, když plují oblohou. Jeho větve se dotýkají nebes, každým rokem jsou jim blíže. Až půjdeš kolem příště, budou obsypané zeleným listím. To už bude léto.
