29/12/2018

Zimní Vysočinou

Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat kousek výš a obzor se ti rázem otevře. Zastavíš se a zahledíš se dolů do údolí. Na každém rozcestí směr necháš na náhodě. Šikminy polí na horizontu očima skládáš jako barevnou mozaiku, když se mohutná clona z mraků pozvolna rozpouští. Zbytky slunečních paprsků svítí na krajinu před tebou. Je podvečer a ty jsi zase na cestě.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Otisk do zvětralého skaliska

  

  Skrz mohutná mračna občas pronikne paprsek a rozsvítí stromy podél břehů. Rozhlížíš se ze strany na stranu a překvapuje tě ohromná síla přírody, která se teď rychle stupňuje s každým dnem. Přemýšlíš, kolik energie je ukryto v listech a kořenech stromů. Pod nohama ti burácí nespoutaný živel. Jsi kousek za městem a přitom uprostřed ráje. Na hladině se vlní ostré světlo a dráždí oči třpytivými odlesky. Za chvíli sešplháme do koryta divoké Morávky. Slunce vtiskne naše siluety do zvětralého skaliska, jako vrtkavý důkaz existence v tomhle krásném kraji pod Beskydami.

  čti dál


• Příběh krajiny oceněn v polské novinářské soutěži.

  

  Z Polska letí dobré zprávy. Získal jsem 2. místo v soutěži Śląska Fotografia Prasowa za fragment z mého cyklu Příběh krajiny, který shodou okolností vyšel před několika dny knižně. No hezky se to sešlo. Mám radost.

  čti dál


• V poryvech podzimního větru

  

  Dny se krátí a hladinu modravého jezera stále častěji čeří poryvy prudkého větru. Prohání se po výšinách a spadané listí točí ve spirále, jako se točí roční období. Ještě nedávno jsi tady vyhlížel léto a teď cítíš jak se do tebe vkrádá podzim. Plíží se pomalu z chladivé půdy a vyhání poslední zbytky léta. Zatěžkané slunce se sklání k zemi stále blíž a ostré hrany břidlicové skály brzo přikryje první sníh. V nekonečném koloběhu sleduješ probuzení i usínání přírody v divokém kraji Jesenického podhůří.

  čti dál


• Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři

  

  Vstoupíš do ní. Dotkneš se, zlehka osaháš, zastavíš a chvíli jen koukáš. Oči si brzy zvyknou. Ve smutném kraji zimy poblíž polských hranic, kde se stopy původních obyvatel občas zjevují jako siluety v bezčasí. Bloudí loukami a hledají své kořeny, po válce násilně přeťaté v rámci kolektivní viny. Za léta se tady kocháš dalekými výhledy, ale teď je tvůj pohled chycený do nepropustné sítě vodní clony. Pak se rozejdeš. Pomalými kroky vykročíš do prázdnoty. Zjeví se maják s prsty vztyčenými k nebi. Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři.

  čti dál