Stará Voda. Místo, které přežilo své obyvatele

Na první pohled je to kostel. Monumentální barokní stavba stojící téměř osamoceně v krajině Libavé. Dvě věže, vysoká loď, zbytky ambitů. Stěny jsou popsané. Omítka se odlupuje v několika vrstvách. Pod jednou se objevuje barva, pod další fragment původní výmalby. Do barokní výzdoby vstupují otvory po střelách, škrábance a nápisy v azbuce. Některé části byly opraveny, jiné jako by stále čekaly na rozhodnutí, zda mají být zachráněny, nebo ponechány jako svědectví.

Stará Voda, německy Altwasser, bývala po staletí významným poutním místem. K monumentálnímu chrámu sv. Anny a sv. Jakuba Většího proudily tisíce poutníků. Vedle něj stála piaristická kolej, ambity, hospodářské budovy a domy obyvatel obce. Ještě na počátku dvacátého století dokázala svatoanenská pouť přivést do malé obce několik tisíc lidí. Kostel tehdy nebyl dominantou prázdné krajiny, ale středem živého prostoru.

Dnešní hřbitov leží západně od kostela, ve svahu při někdejší poutní cestě do Města Libavá. Byl založen roku 1849. Před jeho vznikem však bylo pohřebiště mnohem těsněji spojené se samotným chrámem. Hřbitov obklopoval bezprostřední okolí kostela a pod ambitem se nacházely další pohřební prostory. Od konce sedmnáctého století zde byli ukládáni laici a později také členové piaristického řádu. Mrtví tak byli fyzickou součástí poutního místa stejně jako živí poutníci, kteří procházeli ambity nad nimi.

Rok 1945 přinesl první násilný zásah do tohoto světa. Klášter při závěru války vyhořel, kostel byl rabován a násilí se dotklo i pohřebních prostor. Přesto ještě tehdy nebylo rozhodnuto, že Stará Voda zmizí. V následujícím roce se klášter skutečně opravoval. Pracovali zde zedníci a tesaři a existovala reálná možnost jeho obnovy. Pak přišlo rozhodnutí využít krajinu jako vojenský prostor.

Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti. Později museli oblast opustit i lidé, kteří sem přišli po nich. Stará Voda přestala být obcí. Domy byly rozebírány, prodávány jako stavební materiál nebo postupně likvidovány. Zmizela místa každodenního života a s nimi také kontinuita vztahu lidí ke krajině. Na jejím místě zůstala prázdnota.

Hřbitov přitom nebyl přenesen jinam. Podle zprávy Úřadu vlády nebylo starovodské pohřebiště po zániku obce exhumováno. Zůstalo na místě, zatímco nad ním postupně mizely stopy živé vesnice. Náhrobky chátraly, zarůstaly a část z nich byla zničena nebo zmizela. Teprve po desetiletích začali hřbitov čistit a udržovat skauti z Velkého Týnce.

Mizení

Dnešní stav kostela může vyvolávat dojem, že začal chátrat bezprostředně po válce a že jeho zkáza byla přirozeným následkem opuštění. Archivní materiály ale ukazují něco jiného. Ještě na počátku padesátých let se uvažovalo o jeho opravě. Ještě v polovině desetiletí bylo značné množství původního zařízení na místě. Fotografie z roku 1959 zachycují narušený, ale stále rozeznatelný barokní interiér. O několik let později je obraz úplně jiný.

Právě mezi těmito dvěma stavy leží jedna z nejtemnějších kapitol Staré Vody. Podlahy jsou poničené, části mobiliáře mizí, oltáře a sochy jsou rozbíjeny. V dobových zprávách se objevuje i zmínka o použití trhaviny. Kostel nějakou dobu slouží jako muniční sklad. V polovině šedesátých let už fotografie zachycují torza soch a někdejší vybavení naházené mimo původní místa.

Je důležité připomenout, že značná část této devastace se odehrála ještě před příchodem sovětských vojsk po roce 1968. Po jejich příchodu vznikla další vrstva: nápisy v azbuce, střelba a další poškozování. Bylo by však příliš jednoduché připsat celý stav kostela pouze sovětské armádě. Československý vojenský prostor existoval dávno předtím a kostel byl už tehdy těžce poničený. I místní přehled historie připomíná, že byl po převzetí československou armádou postupně vyplundrován a že sovětská armáda po roce 1968 devastaci dále prohloubila.

Pod podlahou kostela se nacházela hlavní piaristická krypta. Také ta byla násilně otevřena. O tom, co se odehrálo později, existuje několik verzí a jednotlivá svědectví není vždy možné přesně časově spojit.

Obnova

Zlom přinesl až konec osmdesátých let a odchod sovětských vojsk. Místo, které bylo desítky let uzavřené za hranicí vojenského prostoru, se začalo znovu otevírat lidem. V roce 1990, při třístém výročí příchodu piaristů do Staré Vody, připravila vojenská správa plán rekonstrukce kostela. O rok později, 28. září 1991, se zde po více než čtyřiceti letech konala první obnovená pouť. V roce 1992 už opravy kostela financovala československá armáda. Nebyl to ještě návrat zaniklé obce, ale poprvé po desetiletích už místo nebylo určeno k využívání a ničení, nýbrž k záchraně.

Kostel však tehdy stále stál uprostřed téměř neprostupného prostoru. Jan Pečínka, který se později stal jednou z nejvýraznějších postav obnovy Staré Vody, vzpomínal na první skautskou výpravu v roce 1994 slovy, že vstoupili „do pralesa, ze kterého trčely dvě věže kostela“. Zbytky kláštera a domů byly ukryté pod náletovými dřevinami, hřbitov zarostlý a z kaple nad Královskou studánkou zůstávalo torzo. Od roku 1995 začali skauti přijíždět pravidelně. Postupně se k nim přidávali další dobrovolníci z Česka i zahraničí. Za čtvrt století zde podle Pečínky odpracovali přibližně osmnáct tisíc hodin.

Vyřezávali náletové křoviny, odnášeli suť, čistili hřbitov, hledali původní kameny pod nánosy zeminy, udržovali trosky kláštera a jeho zahradu. Na hřbitově znovu vystoupily náhrobky, které předtím téměř zmizely v porostu. Některé byly obnoveny, byl postaven centrální kříž. Znovu byl napuštěn rybník za kostelem a obnoven pomník padlým z první světové války. Místo se nezačalo vracet prostřednictvím velké rekonstrukce, ale prostřednictvím tisíců drobných zásahů.

Symbolickým výsledkem této práce se stala Královská studánka. Z kaple, která byla prakticky zničena, vznikla nová stavba a v roce 2007 byla vysvěcena. Na její obnově se vedle skautů podíleli také němečtí rodáci. Je v tom zvláštní kruh: potomci lidí, kteří byli po válce nuceni odejít, začali spolu s lidmi žijícími na české straně znovu skládat místo, které po jejich odchodu téměř zmizelo.

Postupně se vracely i další věci. V roce 2013 byla pořízena náhradní soška svaté Anny za původní milostnou sošku, která je od padesátých let nezvěstná. V roce 2016 byla Stará Voda spolu s Městem Libavá vyčleněna z vojenského újezdu a přešla pod civilní správu. Ve stejném období pokračovaly opravy interiéru; například část prací v roce 2016 umožnila sbírka bývalých německých rodáků.

Návrat ale nebyl jen symbolický. V roce 2022 dostal kostel nový hlavní oltář, přenesený z kostela ve Dvorcích. O rok později se do Staré Vody vrátilo něco mnohem osobnějšího. Při archeologickém průzkumu roku 1992 byly v jedné z krypt nalezeny ostatky tří piaristů. Tři desetiletí byly uloženy v brněnském Antroposu. V květnu 2023 byly slavnostně převezeny zpět a znovu uloženy do kostela. 

Právě tento návrat působí ve spojení se starovodským hřbitovem téměř symbolicky. Po válce byli ze Staré Vody odsunuti živí, zatímco mrtví zůstali. Po desetiletích se někteří z těch, kteří místo opustili, začali vracet alespoň prostřednictvím svých potomků. A nakonec se domů vrátili i tři lidé pohřbení zde před více než třemi stoletími.

Od roku 2022 se začala kolem kostela vytvářet další, nová vrstva života. Správcem místa se stal Aleš Jan Tománek a v roce 2024 vznikl spolek Poutní místo Stará Voda u Libavé. Jeho cílem už není pouze udržovat ruinu, ale vrátit poutnímu místu skutečný provoz. Znovu se zde pravidelně konají mše, poutě a koncerty, čistí se klášterní zahrada a připravuje se systematická záchrana nejohroženějších částí chrámu.

V únoru 2025 byla po téměř čtvrtstoletí znovu otevřena hlavní piaristická krypta. Tentokrát nikoli kvůli rabování nebo násilí, ale proto, aby bylo možné posoudit konstrukci kostela a připravit jeho další obnovu. Místo, do něhož se v minulosti vstupovalo násilím, se tak znovu otevřelo jako součást jeho záchrany.

Obnova přitom neznamená zahlazování všech stop minulosti. Naopak. Jedním z největších problémů současnosti je záchrana původních fresek Giovanniho Carloneho z roku 1688. Jejich stav je havarijní. V roce 2026 byly dvě restaurované fresky znovu představeny veřejnosti a do Staré Vody přibylo sedm nových zvonů. Do kostela se po devětašedesáti letech vrátily také původní kamenné kropenky z roku 1687.

A právě teď, na podzim roku 2026, se příběh záchrany dostává do další rozhodující fáze. Uvnitř kostela vzniká rozsáhlé dřevěné lešení, které umožní přístup ke klenbě a stropu ve výšce několika desítek metrů. Konstrukce spotřebuje přibližně pětašedesát kubíků smrkového dřeva. Strop je v kritickém stavu a bez jeho zabezpečení není možné pokračovat v restaurování.