Deník · 27.12.2010
Priessnitz v jesenickém Pentagonu
Slunce se pomalu kloní za kopce a svítí z posledních sil. Venku je mínus osm, Jeseníky klidné, tiché. Skoro mám chuť se zase začít patlat v minulosti a melancholii. Skoro se mi chce psát o tom, co mi letělo hlavou, když jsem včera jel z podhůří Králického Sněžníku směr Jeseník. Skoro se chci zase dojímat, ale… člověk by měl být občas dospělý. Minulost někdy tíží a změna pomáhá žít. Je čas nechat temný Priessnitz dávnému Frývaldovu.
V pražském Bio oku rozehráli první epizodu, dějství druhé části hostila budova bývalého okresního ředitelství Rudných dolů – pro místní známá spíše jako Pentagon. Priessnitz navázali na přerušenou historii vánočních koncertů v rodném městě. Je krásné, když funguje oddanost ke kapele. Touha někam patřit a sdílet podobné přesvědčení naštěstí ze světa nevymizela. Věrnost, která je pro každou kapelu tak důležitá. Potkával jsem kamarády z Frýdku-Místku, Olomouce nebo Prahy, kteří přijeli na Priessnitz a Prouzu.
Playlist z Bio Oka skoro nezměněný. Jen atmosféra silnější. Žádný Alois Nébel, žádné projekce, ale o to více světla a prostoru, více místa pro fotky. Mám rád velká pódia. To pak můžeš být přímo nahoře, být blízko. Stísněné podmínky Bio oka tento záměr vylučovaly. Praha byla černá, komixová, jen o siluetách a stínech, stejně jako Jaromírův Alois Nébel na plátně.
Takovou práci mám rád. Když fotíš, co miluješ, když fotíš muziku, kterou taky děláš, když víš, co se zrovna odehrává v hlavě, protože někdy před lidmi nestojíš jenom s foťákem ale i s basou. Chtěl jsem uchovat pár vzpomínek na včerejšek, dokud jsou čerstvé. V lednu představím ucelenější příběh ze scény i ze zákulisí.
Priessnitz, Pentagon, prosinec 2010
