Karvinsko

Původní město Karviná, později přejmenované na Karvinou-Doly, dnes existuje už jen jako podivná krajina se zákazy vstupu a vjezdu. Odkaz dávno zmizelého života tu připomíná jen rozpadající se evangelický hřbitov. Kdysi zde stály domy, kostely, školy, kino i zámek. Vše ustoupilo těžbě černého uhlí.

Krajinu propadlin a černých hald postupně proměňuje průmyslová rekultivace, příroda se však vzpamatovává jen pomalu. Všechno kolem dál klesá. Hluboko pod zemí se uzavírají prázdná místa, z nichž horníci vyrubali uhlí. Bortí se patra, stropy tlačí na zem a profil krajiny se vlní a prohýbá jako zmačkaný ubrus.

Nedaleko hrbolaté silnice se tyčí kostel. Kdysi stával na kopci, ale kvůli těžbě se propadl o třicet metrů a naklonil se. I on zaplatil vysokou daň za sesouvající se podloží. O kousek dál, zpoza vrcholků stromů, vystupují staré těžní věže dolu Gabriela. Čas se tu jako by zastavil.

Právě tady stála hrobka rodu Larisch-Mönnichů, kteří jako jedni z prvních začali na Karvinsku v 19. století těžit uhlí. Nacházela se na okraji rozsáhlého zámeckého parku. Zámek, vybudovaný roku 1873, přežil druhou světovou válku, ale v padesátých letech byl spolu s celým areálem zahlazen kvůli těžbě v nedalekém dole. Zůstalo jen původní schodiště k hrobce a několik sloupů, které našly azyl v areálu technických služeb.

Tam, kde dříve bydleli lidé, se dnes prohání zvěř. Kde stály domy, rozprostírají se louky a rybníky. Je slyšet zpěv ptáků a příroda si toto území pomalu bere zpět.