Deník · 28.12.2012
Není folk jako folk
Svištěl jsem si to dálnicí. Ještě v kostýmu, rovnou z pódia, rovnou cestou, rovnou do Sokolíku. Basu vyměnil za foťák a vpadl do dveří v plné polní, rozjetý jako včera. Pásek kovaný, ozdoby z jiné doby. Jiná doba. Jiné město. Jiný mrav. Ve Frýdku hrál Tomáš Kočko. Byl prosinec.
Folkaře moc nemusím. Teda ty klasický z osmdesátkovej filmů, co mají kajtru, liščí ohon za kloboukem a čůrají do ohně levný červený víno. A celý to divadlo s výletama vlakem v maskáčích dělají jenom proto, aby zblbli nějaké mladé maso. Nebo nečůrají? Mám v tom zmatek.
Tomáš s orchestrem je jiný kus. Hrabe se v kořenech, zhudebňuje lidové básníky a dělá to dobře. Tu prosincovou sobotu jsem si uvědomil, jak moc se v rock‘n’rolu nadřeme, abychom ulovili nějakého fanouška. Plácáme se po zádech, jak jsme „uvěřitelní“ a „opravdoví“. A jak to s náma všichni moc prožívají. Pak si to přihrčí Tomáš se svým orchestrem a sál naplní k prasknutí. Šíří energii, která má odezvu. Čistá radost ze zážitku. Jsem spíš depkař, chodím v černém a city vnímám zpod bahna u dna. Pro dnešní den jsem na chvíli doplaval na hladinu a nadechl se. Je jedno, jestli jsem pankáč nebo pozér. Celé to zapadá a dává smysl. Housle si nekoupím, ani flétny. Zůstanu u své muziky. Ale na Kočka si zase rád zajdu.
{{generateGalleryFromFolder(galerie/tomas_kocko_sokolik)}}Tomáš Kočko a orchestr, 7. 12. 2012 Frýdek-Místek, Sokolík
