Deník · Dnes
Branžež po pětadvaceti letech

Jsou místa, ke kterým se vracíme, přestože vlastně nevíme proč. Zůstala v nich část našeho života, vzpomínky na lidi, které jsme kdysi potkali. Letos v létě jsem se znovu vydal k branžežskému Komárovskému rybníku. Do míst, kde jsem v září roku 2001 prožil několik nezapomenutelných dnů během studentského výcvikového kurzu. Tentokrát jsem zamířil také na protější břeh, do kempu Peklo. S fotoaparátem a odstupem pětadvaceti let.
V září roku 2001 jsem stál na břehu Komárovského rybníka. Pršelo. Poslední účastníci letního výcvikového kurzu se rozjížděli domů a mně se nechtělo odjet. Končil týden, který se svou intenzitou vymykal běžnému studentskému životu. Bylo mi dvaadvacet, studoval jsem informatiku na Masarykově univerzitě a teprve jsem začínal fotografovat.
Zůstaly mi negativy, několik desítek fotografií a texty, které jsem napsal krátce po jejich vyvolání. Jsou poněkud patetické, místy naivní, ale dodnes z nich cítím tehdejší rozpoložení. Přátelství, svobodu, bezstarostnost i nejistotu, kterou člověk ve dvaadvaceti letech často zaměňuje za velké životní poznání.
Komárovský rybník se rozprostírá pod zalesněnými svahy Příhrazských skal. Jeho historie sahá přinejmenším do počátku sedmnáctého století, kdy byl součástí rozsáhlejší rybniční soustavy na Kněžmostce. Původní vodní plocha byla podstatně menší než dnes. Ještě na historických pohlednicích z počátku dvacátého století vidíme krajinu, kterou bychom v současnosti sotva poznali. Rybník obklopovaly louky, mokřady a vesnické usedlosti. Teprve později se stal jedním z center rekreace v Českém ráji.
Na jedné straně rybníka pokračuje tento příběh téměř beze změny. U vody stojí dřevěné chatky, na trávníku čekají šlapadla a několik návštěvníků se koupe. Mezi stromy prosvítají rekreační stavby, v pozadí se zvedají pískovcové skály. Děti objevují stejný svět, jaký tu před desetiletími objevovali jejich rodiče a prarodiče. Letní prázdniny mají svůj vlastní čas, který jako by se odmítal podřídit běžnému kalendáři. Na protějším břehu se ale atmosféra mění.
Kemp Peklo leží v borovém lese, jehož pravidelný rytmus kmenů vytváří téměř architektonický prostor. Mezi stromy se objevují jednoduché dřevěné stavby, staré chatky a zázemí někdejšího rekreačního provozu. Dveře jsou zavřené, okna kryjí mříže. Nedaleko stojí řada malých dřevěných toalet s odlišně natřenými dveřmi. Před nimi zůstaly betonové chodníčky, Přísnou pravidelnost narušuje jen okolní vegetace.
Na podobných místech mě vždycky přitahovala jejich obyčejnost. Nenápadné stavby, pěšiny mezi stromy, místa určená pro několik týdnů v roce. České kempy mají zvláštní schopnost uchovávat atmosféru minulých desetiletí. Přestože se mění jejich vybavení, způsob cestování i očekávání návštěvníků, některé principy zůstávají stejné. Blízkost cizích lidí, omezené soukromí a každodenní rytmus podřízený počasí. Vzniká tu zvláštní společenství, které po několika dnech zaniká, aby ho nahradilo jiné.
Když jsem v roce 2001 odjížděl z výcvikového kurzu, měl jsem pocit, že něco důležitého končí. Lidé, s nimiž jsem prožil několik intenzivních dnů, se rozjížděli do různých míst a já si nedokázal představit, jak rychle se jejich cesty mohou rozejít. Tehdy mi připadalo důležité uchovat každý okamžik. Fotografoval jsem s vědomím, že se něco neopakovatelného ztrácí.
K poslední fotce jsem si tehdy poznačil, že nastal čas šlápnout do pedálů. Byla sobota 8. září a loučili jsme se s Branžeží. Mezitím se mnohé změnilo. Některá přátelství přetrvala, jiná se vytratila, stejně jako vzpomínky na události, které se tehdy zdály nezapomenutelné. Komárovský rybník tu ale zůstal, obklopený lesy, v nichž se dál ukládají příběhy dalších generací. Některá místa nemusíme navštěvovat celé roky, aby zůstala součástí našeho života.
Text © Lukáš Horký · Fotografie © Lukáš Horký
















