Deník · 12. září
Gun Dreams: V modré se vracejí vzpomínky
Ve čtvrté třídě jsem poslouchal Arakain a Tublatanku, o které jsem dokonce napsal školní referát. Pak přišel bratranec s několika kazetami a můj repertoár se proměnil. Najednou se objevili Depeche Mode a EBM v čele s Nitzer Ebb, Front Line Assembly a Skinny Puppy, ale taky Gun Dreams, Vanessa a slovenští The Dark.
Hudba se potkala s něčím, čemu jsem se od základky věnoval: s počítači a programováním, se zájmem o technologie a společnost, kterou ovlivňují. Syntetické zvuky měly v tomhle světě své přirozené místo.
Klub Barrák znám i z pódia. Nedávno jsme tu s Downbelow hráli společně s Helmutovou stříkačkou. Tentokrát jsem stál na opačné straně. Přes hlavy a ramena bylo vidět k trojici muzikantů a nástrojům. Zvláštní setkání po více než třiceti letech.
Po celý koncert svítilo jen modré světlo. Jedna barva, v níž se střídaly siluety a pohyby. Sing Pity byla jednou z mála skladeb, které mi připadaly téměř stejné jako na desce. Moje srdcovka z debutu Ho Scelto! si uchovala známou podobu. Je vlastně zvláštní, jak málo se v ní děje. Monotónní repetice, zpěv přichází až v samotném závěru – a právě to funguje.
Především materiál z Totemu mi ale připadal dotaženější než na původních nahrávkách. Ne nutně jiný, spíš za těch třicet let jakoby dospěl. Jednotlivé vrstvy propojené. Elektronika, kytara, rytmus i hlas vytvářely jeden celek.
Souvisí to podle mě i s tím, co všichni tři členové dělají mimo Gun Dreams. Se všemi projekty a zkušenostmi, které se nevyhnutelně propisují do starého materiálu. Papež ostatně už při obnovení kapely mluvil o přearanžování skladeb z prvních dvou alb. V Barráku pro mě byla tahle práce slyšet.
Proměna je vlastně součástí příběhu Gun Dreams od začátku. Miroslav „Pope“ Papež a Lubor „Lax“ Benda založili kapelu roku 1988 v Pardubicích. Oba tehdy pracovali v Synthesii a podle historie zachycené v encyklopedii Bigbít používali na raném demu Remember Dreams pásky s autentickými továrními zvuky. Skladby dokonce nesly označení výrobních budov. Každodenní pracovní prostředí se tak stávalo materiálem, který bylo možné nahrát, rozebrat, přeskládat a poslouchat jiným způsobem.
V Přívoze má takový původ zvláštní ozvěnu. Pardubický chemický komplex a ostravská průmyslová zkušenost mají mnoho společného. V obou případech je továrna víc než kulisa – je to prostředí, které formuje město i lidi kolem něj.
Netuším, jestli toho večera zazněl některý z původních továrních záznamů. Zvuk zubní vrtačky ale ano. Jeho původ Papež ochotně objasnil zvídavému publiku. Před Der Mussolini přišla vzpomínka na raná devadesátá léta a pogující skinheady, kteří zřejmě úplně nepochopili, na co vlastně tančí.
Po koncertu ve mně nakonec zůstal pocit podivného návratu. Základka, gympl, kazeta od bratrance, první počítače, hudba z úplně jiného světa – a proti tomu modré světlo malé stage v Přívoze a můj první koncert Gun Dreams.
Uvědomil jsem si, kolik se toho od té doby odehrálo. Člověk někdy otevře skříň a sáhne do jiného období svého života.
